„Co jste tomu říkal, pane Werichu… Tak zrušili nám cenzuru?“, řekl jsem a pan Werich přestal vrčet s tím podivným přístrojem a uzasmál se: „Tak vidíte. Tak nám zabili Ferdinanda! A zrušili a zabili cenzuru. Ale trvalo to. Já jsem se hned jaksi nad tím zamyslel a informoval v knihách. Víte, že cenzura začala roku 443 před Kristem? To byli nějací dva censorové, kteří vlastně odhadovali daně a způsobené škody. Pak se to vyvinulo v takový dohled, jak se kdo má chovat. Během těch staletí se to pak přejímalo v různých formách. Všiml jste si, že v dějinách se vyskytuji vlády, které na předcházející vlády nasazuji patřičné psí hlavy a jsou vždycky lepší než tamty, ale to špatné, jaksi to, co pomáhá k vládnutí, i když to vymyslela ta špatná vláda, to si ta nová dobrá vláda nechá. A obyčejně jsou to daně a cenzura. To se nám přeci stalo za první republiky. Po kouskách jsme převzali cenzuru, kterou proti nám udělal Bach! Já se pamatuji, za první světové války byly noviny hodně cenzurované. Vybílené. To, co se nesmělo tisknout, bylo bílé, prázdné místo. V Hybernské ulici byl takový kluk, který prodával noviny a křičel: „Co je bílý - to je pravda a co je černý to je lež!“ Pak ho zavřeli. Ale prohráli válku stejně. Němci si to potom vylepšili, že jaksi nebylo vidět, co je cenzurováno, takže my jsme četli noviny a nevěděli jsme, že tam není, co tam mělo být.“ 
       „To zůstalo.“
       „To zůstalo. Do nedávna. A to je pryč!“ 

Vladimír Škutina - Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! (1981)