Skip to content Skip to navigation

Jsou cynicky krutým násilím vytrženi z místa, kde žili po generace jejich předkové. Válka zpřetrhala rodinné pouta. Vůbec nemají tušení, jak dlouho budou na útěku. Ani jak dlouho zůstanou v cizí zemi. Tito ztýraní, vyhnaní lidé během útěku překonali vnitřní bod zlomu, když hladem uondaní, vyčerpaní žízní žádají bezvěrce o pomoc. Na Západ prchají zničení lidé, kteří nemají dostatek staré víry, aby dokázali odolávat vábení Západu. Ale mají právě tolik poznání, aby tohle věděli. Pohrdají sami sebou – zradili nejen sebe, svou víru ale nakonec vlastní budoucnost. Propadají frustraci uprostřed společnosti, kterou nedokážou strávit, což zvyšuje jejich popudlivost. Pozvolna je plní beznaděj, zklamání, zmaření – dospívají nakonec k jakémusi stavu mstivé odplaty. Ale jen proto, že zešíleli. Aby si udrželi alespoň mihotavé zdání nějaké hrdosti, co musí konat pro přelud převahy nad duchovnějšími, ušlechtilejšími a vzdělanějšími lidmi v Evropě. Kážou morálku. Skrze náboženský oděv apelují na mravnost. Poučují nás o etice. Vyzdvihují svoji neposkvrněnou kázeň nedílně propojenou se svědomitou věrností. Vždy jsou to grandiózní slova o jakémsi Poselství. Silné hlasy vyzdvihující bezvadnou bezúhonnost islámu. Ale ve skutečnosti sebou nevyléčitelně opovrhují. Sžírá je jedovatá kyselina ješitnosti a sebepohrdání.

V bezhlavém úprku na Západ je pohánějí nejen antilidské činy jejich bratří a sester, ale také čirá hrůza, že je unesou, pak umučí. Že je zavraždí vládní anebo povstalečtí vojáci, že jejich zohyzděná těla skončí v masových neoznačených hrobech. Lidé rychlí ve vraždění se domnívají, že rychlost patří k vraždění. Uvažují asi takhle, čím více hrobů, tím méně odporu. Ať si tedy to své zlo ponechají. Ať si nechají to svoje náboženství smrti.

K čertu s nimi.

Vy ovšem neprohlašujete: „Každý muslim je zlý.“ Sdělujete jen: „Ale islám zlý je.“

Přesvědčují vás ohledně náboženského konceptu islámu, že je dobrý, laskavý, milosrdný, ochotný, sdílný, soucitný. Odpouští vinu. Promíjí přestupek. Nepřipomíná pochybení. Pozvedá v pláči. Tiší bezmocné. Utěšuje zoufalé. Uklidňuje rozhořčené. Povzbuzuje zklamané. Ale vy už víte, že islám takový není.

Robert Poch, Proč nejsem muslimem, II,47