Skip to content Skip to navigation

Kdyby pes nesral u Malína, doběh' by až do Kolína

Původně jsem to chtěl dát jako titulek celé, ale přece jen ... I když dneska se nekorektnost docela nosí a tohle oblíbené sprostonárodní rčení mé babičky by se v titulku vyjímalo.

Moje babička byla venkovanka, z devíti dětí na statku. Byla až předposlední, tak na ni už moc nezbylo a musela se o sebe postarat sama. Měla jen základní školu, ale hodně četla a byla přirozeně inteligentní. A hlavně byla - dnešním jazykem řečeno - nemanipulovatelná. Dobře si pamatuji, jak vždycky o prázdninách, když se z rádia (ve kterém ještě od okupace chyběly krátké vlny) ozvala úvodní znělka večerních zpráv "Kupředu, levá", ozvalo se také s železnou pravidelností její "Zavři tu kisnu prolhanou".

Měla své životní zkušenosti. Na knížete pána Kinského vzpomínala v dobrém, protože ji jako malou holku pohladil po vlasech a řekl o ní, že je hezká. O jejím vzhledu v dětství žádné doklady nejsou, nicméně na svatební fotografii, která léta visela v ložnici nad dveřmi vedle fotografie dědečka ve vojenské uniformě, je opravdu krásná.

Dědeček byl také nemajetný, a tak se několik let potloukal po Evropě, aby si přivydělal. Pracoval ve Vídni, pak v nějakých dolech ve Francii. Když se vrátil a vzali se, byla na spadnutí první světová válka. Sotva se narodila moje máma, dědeček narukoval. Dnes to je autem nějakých 40 minut, ale babička se tenkrát s ním šla před odjezdem na frontu rozloučit do Nových Dvorů u Kutné Hory 45 km pěšky. Když se dědeček po dlouhém putování přes Vladivostok, Bombay a Suez vrátil v roce 1920 domů, bylo mámě 6 let. Prý přiběhla domů do kuchyně a volala "maminko, maminko, před bránkou je nějaký voják a chce jít k nám". Dědeček pak jako legionář dostal místo u dráhy a nějakou dobu bylo dobře.

Pak ale zase začaly horší časy. Máma, která po absolvování obchodní akademie nastoupila ve finančním úřadě v Broumově, se spolu s dalšími Čechy vyhnanými ze Sudet vrátila domů a musela hledat práci. Pak přišla okupace a válka. Vesnice, ve které žili, byla jen kilometr od vojenského letiště, a tak celou válku čekali, kdy příjde nějaký nálet a srovná jejich dům se zemí. To už jsem se ale narodil také já. Téměř symbolicky, v době bitvy o Stalingrad.

A přišel konec další války. Lidé, naštvaní na západní spojence, kteří nás zradili, a zblblí komunistickou propagandou, si vlastně vlezli do komunistického chomoutu sami. Ono to ani ze začátku tak zle nevypadalo. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají (ostatně se vstupem do EU to bylo podobně). K tomu to budovatelské nadšení, které bylo z počátku pochopitelné - šlo přece o obnovu válkou zničené země, na to slyšel každý (a zase mi to připomíná nadšené budování kapitalizmu po roce 1989). Ten únor 1948 možná moc lidí ani nevidělo jako něco vysloveně zlého. Jenže pak začalo přituhovat. Měnová reforma, násilná kolektivizace, řádění provokatérů, kteří se snažili dostat za mříže každého, kdo si jen pomyslel něco špatného o režimu.

A my jsme se při tom učili číst, psát, počítat, zeměpis, dějepis. Je pro mne dodnes velmi obtížné z toho, co si pamatuji, udělat si nějaký přesnější obraz toho, co rodiče a prarodiče v té době prožívali. Vzpomínám si, jak jsem dostal doma nařezáno za to, že jsem v nějaké učebnici orámoval fotku Gottwalda, namaloval jsem přes to dvě svislé a dvě vodorovné čáry a prohlásil jsem to za "Slánského za mřížemi". Dětský nápad, za který ale tehdy snadno mohl někdo skončit na 10 let v kriminále. Strýček z otcovy strany, za války pilot RAF v Británii, si odseděl 8 let v Jáchymově. Měl tam být ještě o rok déle, ale zemřel Stalin i Gottwald a tak se věci začaly pomalu měnit.

Babička mi po celou tu dobu připadala stále stejná. Přísná, ale spravedlivá, pečlivě se starající o slepice, husy, králíky, kozu a psa. A také o mne, když jsem u ní byl v létě na prázdninách. Prádlo prala v neckách na dvoře, při pečení buchet topila v kamnech šiškami, které nasbírala v lese a dovezla na trakaři domů. Nikdy si na nic nestěžovala, na nikoho se nezlobila. Lidi kolem sebe hodnotila podle toho, jak se chovali. Bylo jí jedno, jestli někdo byl "u komunistů"; důležité bylo, jak se choval k ostatním lidem. A noviny kupovala, aby měla papír do kamen na podpal. Pochopitelně Rudé Právo, protože bylo největší. Dodnes nevím, jestli si v těch novinách někdy něco přečetla. Četla však knihy, které jí jednou týdně nosil můj strýc, mladší bratr mé matky, který sice pracoval v továrně, ale po večerech dělal knihovníka.

Vystudoval jsem vysokou školu, získal vědeckou hodnost, pracoval jsem ve výzkumu a učil na vysoké škole. Nikdy jsem si však ani na okamžik nepomyslel, že jsem něco víc než byla moje babička. Možná, že o ní nepíšu tak hezky, jako psala Božena Němcová o té své, ale o to přece neje. Jde o úctu k lidem, ze kterých jsme vzešli. K lidem, kteří často žili v chudobě a nedostatku, ale přesto se drželi toho Masarykova kréda "nebát se a nekrást". K lidem, kteří nepotřebovali dětské přídavky, mateřskou dovolenou, jesle, školky a já nevím jaké dotace k tomu, aby přivedli na svět a vychovali novou generaci národa - generaci, která byla ochotná (pravda, zdaleka ne všichni) chopit se zbraní a položit za vlast život. K lidem, kteří nám předali své dědictví a někde tam nahoře nás teď pozorují, jak v jejich díle pokračujeme.

Co s tím tedy má společného ten pes, který nedoběhl do Kolína? Hodně. Jde o to zpropadené KDYBY. Múžeme si sice říkat, že KDYBYCHOM tenkrát udělali něco jinak, nedopadlo by to tak špatně, ale neúprosný tok času nám již nedovolí to udělat, změnit chod věcí v minulosti, tehdy před týdny, před měsíci, před lety. Můžeme se pouze rozhodovat, co uděláme nebo neuděláme teď, v tomto okamžiku. A to je důvod, proč se musíme rozhodovat odpovědně, promyšleně, správně. Chová se tak např. člověk, který si půjčuje, aby měl na dovolenou, na vánoční dárky, nebo dokonce jen na zaplacení dluhů? Chová se tak žena, která se kvůli karieře nebo krátkodobým výhodám rozhodne zabít v sobě nový život i s tím rizikem, že třeba již nebude moci mít děti? Nebo se tak snad chovali radní našich měst, když s vidinou, že se zbaví nepříjemných starostí a navíc příjdou k balíku peněz, rozprodávali vodárny a kanalizace? Či se tak chová politik, který pro své vlastní sobecké zájmy klidně položí vládu státu?

Jistě - rozhodování nikdy není lehké. A nikdy nemůžeme přesně vědět, jaké bude mít naše rozhodnutí v budoucnosti následky. Měli bychom se však vždy rozhodovat tak, aby těch KDYBY bylo co nejméně. Abychom doběhli alespoň do toho Kolína :)