Skip to content Skip to navigation

Svým uměním svobodného, volného života bez okovů, pěstováním radosti, v jejich myslích zvedám strašlivé vlny nevraživosti. Co je jim po tom, že jsem „svůj“.

Raduji se a oni šílí. Jsem přejícný a oni žárlí. Účastním se her života, oni hynou. Pozoruji svět průhlednými okny, oni skrze mříže, spoutáni řetězy v neviditelném vězení.

Rostu, oni zakrňují. Vnímám dotykem, ale oni prahnou žízní. Žiji v jásavém prostředí, oni usychají v poušti. Maluji radost, oni černobílí. Pozoruji barvozvučné pestrobarevné dění, oni se ocitli v němém filmu. Ustupuji, oni zatvrzují. Zesiluji, oni zní přidušeně. Zjasňuji, oni šednou. Oni se vymezují, ale já jsem neohraničený. Oni jsou odmítaví, ale já jsem přívětivý. Oni se mísí se zlem, ale já jsem přetečenou studnou. Já jsem lampou uprostřed nejhlubší noci, která je vábí jako smrtihlavy, půlnoční hmyz.

Mimochodem, jejich kult je jedinou velikou bažinou, jedinou velikou hnijící zvráceností, jediným velikým zlým pudem, jemuž není prostředku dosti vražedného, kradmého, sklepního, dosti zákeřnéhojsou jedinou smrtící znečisťující chorobou lidstva. Nejmenší z nás, naše děti, mají víc staré moudrosti a poznání než jejich učitelé. Myslí si, že jsou chytřejší než naše děti, ale i ti nejmenší z nás je milionkrát převyšují.

Já jsem zvláštní, oni nudní. Jsem neobyčejný, oni běžní. Jsem ve vážnosti, oni v posměchu. Jsem často jako dítě, oni odpuzují. Jsem sebevědomý, oni vlezlí, jak opilí žebráci. Jsem čistý, oni pokukují. Jsou pořád přitisknuti ke skále. Spoutáni řetězy za zábranami. Ó oni studny vyprázdněné, zahrady zpustošené!

Teprve vy, útěšní těšitelé, dáváte beztvarému tvar, neuspořádanému harmonii, ale oni se krčí v prašném koutě, kout v sobě. Máte lidské, oni šarí’u. Vážíte si žen, oni je bijí. Děti povzbuzujete, oni je ponižují. Učíte v chrámech moudrosti, oni žízní v chrámech nepřejícnosti. Pečujete, oni dupou. Milujete, oni odmítají. Budujete sebe, svoje rodiny, vesnice, města, krajinu a stát, ale oni jen boří.

Vy zaplavujete Dobrem, oni dusí Zlem…

Lůza se pozná podle míry podlosti, úlisnosti a délky natažené ruky.

Robert Poch, Proč nejsem muslimem, Liber decimus:6