Skip to content Skip to navigation

Co mě nechává lhostejným.

Pokud bych měl být bezohledně cynický, uštěpačně ironický, což stále ještě nejsem, kladl bych tyto otázky v konotaci antiopresivních přístupů.

Proč se zabývat tím, když ženy v muslimské Saúdské Arábii nesmějí řídit auto. Nerozumím, proč by mě mělo pobuřovat zahalování muslimských žen. Proč by se mi mělo jevit jako kruté, když v muslimském světě gayům a lesbám sekají hlavy. Kamenují prostopášné mladé ženy. Bičují vilné muže obviněné z cizoložství nebo hříšné zábavy. Proč by mi mělo vadit, že nemají rádi psy. Sekají ruce zlodějům. Bičují ty, které přistihnou s plechovkou piva.

Proč se ale mám intenzivně zajímat? Mám přece svou kulturu. Své starosti. Vlastní problémy. Svůj svět. Je mnoho k řešení. Formuji a tvořím svou jedinečnou realitu.

Ale proč by mělo být v centru zájmu, co páchají doma. Jak konzumují svou víru.

Uvážím-li, jak výbušná je jejich závist, byla by mi jejich výbušnost lhostejná, pokud by hořící doutnák plál nad sudy se střelným prachem daleko, velmi daleko v rozlehlé poušti. Ale oni jsou tak povzneseni nad vše nemuslimské. Povzneseni nad vše křesťanské. Povýšeni nad vše lidské. O jim podobných psal Livius: quanto quisque altius elatus est, tanto foedius corruit.[1] Jsou-li ovšem navázáni zde, padneme s nimi…

 

[1] Čím výše je kdo povznesen, tím hanebněji padá. Livius, Dějiny 30,30,23