Skip to content Skip to navigation

Proč nejsem muslimem (I,53) - Zrcadlo

U mnoha jedinců – ale já se nezařazuji do stejné řady –, pozoruji překypující chuť a papírovou odvahu být Zastáncem tak zvaných evropských či Západních „hodnot“ – a je-li menší tak těch českých – .

Zastánce, tlačí se převážně do virtuální reality médií a sociálních sítí. Mají nejjemněji vytříbený čich. Nejlépe vybroušený sluch, kde by právě oni měli tnout virtuálním slovem, břitkým postřehem toliko složeným z jedniček a nul.

Mezi Zastánce povětšinou patří zahořklí muži středního věku, s dobře placeným zaměstnáním, kterým utekla manželka i s dětmi, rodiče buď zestárli a jsou nemocní, nebo umřeli. Tito muži jsou opuštěni. Jsou velmi osamělí. Nevlídný osud je necitlivými, nevybíravými způsoby a nekompromisně vyhodil z pohodlného hnízda manželství. Do hřejivého místa k rodičům se již nemohou vrátit. Ti muži zažívají hlubokou deziluzi spojenou s těžkým zklamáním. Jsou často jen peněženkou milenek, politikou nadřízeného nebo zábavou mocných. Tak aby uchovali alespoň krapet nějaké mužnosti, uchylují se do virtuální reality. Pokud se jim nepodaří ani tady naplnit pocit mužnosti, jsou mrzutí, podráždění a požírají vlastní maso. Na ně platí přísloví: CAMELUS CORNU DESIDERANS ETIAM AURICULAS AMISIT.[1]

Je být Zastánce výrazem vzpoury? Anebo je být Zastánce jen ressentimentem lůzy? Používá virtuální realitu jako potlačený hněv své vlastní nemohoucnosti. Omlouvá tak vlastní neschopnost stát na skutečném bitevním poli.

Svět internetu je pro Zastánce vhodný nástroj. Klávesnice je nikdy neminoucí zbraň bez potřeby nabíjení. A jeho anonymní osamělost plní funkci bunkru, kam nedolehne ani záchvěv bitevní vřavy. Získal šanci si hrát na zbožštělého tyrana; koho chce, staví na popraviště a kope do zad, aby padl na špalek pod katův meč. Nemusí se nikomu podřizovat. Nemá povinnost se k ničemu zavazovat.

Zastánce se kochá ve své nedosažitelnosti. On je tím, kdo je i není skryt. Je jako slunce v pozadí. Prosvítá hustou mlhou. Tak ač světu vůbec nerozumí, útočí na něj, jako kdyby dokonale přečetl nejenom obranu, ale také útok. Ale nežije v pravém, ale ani ve zdánlivém světě.

Je tedy otázkou, zda ještě vůbec žije.

 

[1] Velbloud toužil po rohu, a přišel i o uši