Skip to content Skip to navigation

Proč nejsem muslimem (IX,53) - Hrobničky

Co ale na to říkají sami Němci?

[…Obzvláště život takzvaného uprchlíka se přímo nabízí jako dříve netušená možnost blahobytně zahálčivého bytí. K jeho dosažení totiž stačí pouze vstoupit na půdu některého západoevropského státu! To je první, téměř jediný předpoklad ke spuštění velkorysé mašinérie utečeneckého blahobytu. Jestliže se jej dotyčnému podaří splnit, pak je na léta - ba možná doživotně – zaopatřen…][1]. To je uvažování mužské.

Jak je to ovšem z pohledu žen?

Ano poznávám devastující sílu, onu trpitelskou dynamiku migrace, která na mnoho evropských žen mocně působí. Žena miluje – již ze své nejvlastnější potřeby a základní podstaty – potřebné, ublížené, všechny ty, kteří vyžadují její dlaně plné soucitu, lítostivý pohled, mateřskou (sociální a zdravotní) péči.

Ženy v Anglii, Belgii, Francii, Holandsku, Německu odmítají vnímat útočný postoj muslimů, který čerpá motivaci z 27. dále 33. súry Koránu.

Chybnost soucitného jednání (slitovných) žen vůči muslimům není ještě námitkou proti ženskému soucitu. Otázkou je, nakolik takové jednání souzní s realitou, kterou vyžaduje náš obyčejný život. Nakolik takový (dětinský) soucit podporuje. Nakolik vylepšuje sociální fungování uvnitř společnosti. Zatím mohu tvrdit mnoho ne.

Co svádí k tomu, aby se člověk na všechny přehnaně slitovné ženy díval napůl podezřívavě, napůl ironicky, není ani tak skutečnost, že mě stále znovu přesvědčují, jak jsou až příliš často prostoduché. Jak opětovaně a jak snadno se kvůli iluzím, iracionálním představám přehmátnou nebo zmýlí. Zkrátka je za vším tím jejich soucitným jednáním dětinskost a prostota naivní pošetilosti. Nejsou dost opatrné, poctivé, pravdivé, že šlapou bosýma nohama po úskočných smrtelně jedovatých hadech. A přitom všechny dělají kvůli plytkým emocím zbytečně velký a ctnostný povyk, jakmile se třeba jen z dálky dotknu vážných ekonomických, náboženských, politických, psychiatrických, psychologických také sociálních problémů spojených nejenom s uprchlíky, ale především muslimy.

Když ženy pozoruji při jejich nebezpečné práci, umějí být dokonce rafinovanými přímluvčími svých pověr, jež křtí na pravdy! Jak se dokáží obrnit vůči všem šípům reality velice vzdálené mému dobrému vkusu. Odmítají naslouchat. Můj varovný hlas zavrhují, ať už z naivity či výsměchu. Tato hrobařská práce slitovných žen by neměla vyvolávat úsměv, jelikož rozmazleným, zhýčkaným, změkčilým Evropanům způsobí nemalé problémy muslimská agrese uvnitř měst. Jak zlovolné umějí být soucitné ženy! Neznám nic ženštějšího než argument, jakým obhajují svoje hrobaření.

Když zřetelně vyslovuji své protiargumenty, že muslimská kultura je totálně neslučitelná s kulturou Euroamerickou, okamžitě vytasí nejúčinnější ženskou zbraň – slzy. Ale že ony jsou svým způsobem herečkami…

Vnímám přehnaný soucit vůči uprchlíkům jako jistý druh zlomyslnosti. Dráždila by mne velkolepá manýra, umění sebestylizace a prezentace, které tak ovládají — a které muž ani nemůže ovládat – ale jsem vznášivý sběratel kuriozit. Létám skryt ve své rajské Zahradě a procházím lidmi, abych ještě lépe vyučil – sebe? Snad ze soucitu vůči velkým slitovnicím, hrobařkám mé kultury? Kolik let bude zapotřebí, aby Evropa přišla na to, kdo byly tyhle ženy. A přijdeme na to? Někdy? – Že byly Hrobničkami?

 

[1] Beat Christian Bäschlin, Der Islam wird uns fressen!, 1998