Skip to content Skip to navigation

Proč nejsem muslimem, (V,52-53)

Dynamika útisku

Mírumilovnost Evropanů často nedrhne jen kvůli radikálním směrům. Často se zadrhává kvůli pocitům příslušnosti k Západu. Oni tvrdí, že my máme být nešťastní jen proto, že náš život se naprosto neshoduje s jejich vlastní přirozeností. Muslimové se opětovaně kvůli hrdosti na vlastní víru a identitu dostávají do sporu s vládami unijních zemí kvůli urážce islámu (rouhání), které ale naše soudy a naši politici odmítají řešit. Tím, že muslimové pátrají po všem, co rozděluje, stávají se řezníkem. Řezník hledí jak nejlépe oddělit nejlepší maso, posléze i věří v sekání a řezání. Přišlápnutý řezník se kroutí. To je vtipné. Zmenšuje tím pravděpodobnost, že bude znovu přišlápnut. Ovšem v řeči dneška: lísavé podlézání je tak nechutné, že už snad ani není odpudivé. Přelísavý muslime, ty šílíš! Tvé vědomosti nezavršují lidství, nýbrž jen zabíjí tvou vlastní přirozenost. Pro tebe je nenucenost jen prázdným slovem. Není snad naše podstata, s níž vycházíme z lůna přírody, tím nejlepším důkazem, že za tvým falešným pocitem stojí daleko spíše lež a přetvářka, než bezprostřední nenucenost, nestrojená prostota a upřímnost.

Evropská morálka a šarí’a

Pokud bych přistoupil na právě uvedený prostý fakt, aniž bych byl ovlivněn subjektivními přesvědčeními jak pesimistů, tak optimistů, tvrdím, že muslimové až příliš často byli, jsou, budou prvními hybateli násilí, jiskrou nad sudy střelného prachu. Prasklinou v přehradní nádrži. Křikem nad údolím ohroženým lavinami. Na vině je jejich náboženství. Je plné žhavého slunce, horkého větru pouště, rozpálené vyprahlé krajiny bez vody. Přichází sem do vlhké Evropy, plné předmětů náchylných k požáru. Horcí, páliví, rozpálení… Oni jsou ti z lidí, kteří urputně slibují stát se lidstvu nejužitečnějšími; jsou údajně povolání, aby napravovali, polepšovali zkažený Západ. Ale oni nejenom, že tak nečiní, co jim bylo, jak vzdorovitě tvrdí, (ano mylně se domnívají) svěřeno, nýbrž činí to ještě horším. Ohledně muslimů by tím více mělo platit: Ut melius fuorit non didicisse.[1] Často je slyším ryčet z podpalubí světa, jak křičí, že jsme barbaři my, protože naší řečí nikdo z nich nerozumí. Ovšem pokud chci zdárně řešit nejenom vynořivší se problémy, které se dnes vážou k uprchlíkům z Afghánistánu, Eritree, Iráku, Levanty, Pákistánu, Senegalu a z dalších muslimy ohrožených zemí, chci, abych byl vnímavý k utrpení, kterého mnozí z nich byli svědky. Nemyslím, abych byl pouze senzitivní k utrpení fyzickému, ale abych si uvědomoval, že ti lidé s sebou nesou bolest psychickou. Tedy prožívají životní útrapy a stavy úzkosti z náhlé ztráty blízkých a z nového prostředí. Jsou bezradní. Nevědí, co si najednou počít, byť velmi jasně rozumí tomu, co je pro ně nutné a dobré. Musím vidět i druhou stranu mince, že jsou také více náchylní k páchání zla. Tak se můj pohled ocitá mezi dvěma extrémy. Musím svůj zrak přizpůsobit, abych viděl za masku. Jsou mezi příchozími často zrůdné vražedné bestie ochotné ubližovat i v zemi, která je ochotně přijala. Máme povinnost je identifikovat, máme povinnost je zničit – všechny ty antilidské dravce, odporné netvory, kteří záměrně skrývají pravou tvář obklopeni těmi skutečně trpícími a potřebnými.

 

[1] Lépe by bylo nenaučit se ničemu. Cicero, Tuskulské hovory