Blog uživatele robert

Ospravedlňují zahalování manželek z důvodu, že zahaleným tělem ženy dokazují, že mají na to, aby nemusely pracovat, a je znakem blahobytu. Dále pak, že zahalení patří cudným ženám, ale přitom vyžadují, aby se zahalovaly také prostitutky.

Dynamika útisku

Ale divadelní hra je umělecký projev, který „především cílí“ a zřejmě i oslovuje úzce zaměřené publikum umění dychtivých lidí.

Je téměř nemožné, aby muž setrval čistý, neposkvrněný a ryzí v náboženském balastu. Je téměř nemyslitelné, aby muž pobýval uprostřed plamenů otráveného ohně a přežil. Protože uprostřed nečistoty je vše zbaveno vůně.

Z celé duše nemohu být muslimem, protože můj jazyk, jazyk hada, plamen sirnatého ohně. Mé ruce, ruce Kyklopa, zdrsnělé životem vysoko
v horách. Mé nohy, nohy zdivočelé šelmy, uvyklé životu ve skalách!

Chlapec, šestnáctiletý muslim, při útoku kuchyňským nožem s dvaceticentimetrovou čepelí dívce málem odřízl hlavu od těla. Po činu pak tělo odnesl do popelnice.

Nejprve se snažil zapírat a tvrdil, že stopy po krvi jsou od něj, když se pořezal. Nakonec se bez jakýchkoli emocí přiznal. Když se ho vyšetřovatelé ptali, proč dívku zavraždil, řekl, že motivem jeho činu byl „hněv“.

Mnozí pesimisté vehementně argumentují: Západní civilizace se nachází v podobném období, jaké nastalo v průběhu úpadku Římského impéria. S touto myšlenkou jako první přišel Edward Gibbon (1737 – 1794). Současní historikové nejsou zajedno s jeho názory.

Řím totiž ztratil „kázeň hlavy“, která jej držela pohromadě. Nyní jsme už bystřejší. Diktátor v nás vzbuzuje odpor. Koncepce víceúrovňového vládnutí vzestup diktátora zatím znemožňuje. Ovšem ne tak u náboženského státu, tam pro vývoj führera je úrodné půdy více než dost.

1 V závětří života

Většina s mými argumenty nemusí nutně souhlasit. Každý pluje nad hlubinou nazírání. Prezentuje vlastní postřehy, samozřejmě i já. Můj úsudek je jeden a váš úsudek je jeden. Vy máte svůj názor, nechte si ho! Já mám svoje mínění a nechám si je! Nejsme jako nezvedné, rozverné děti, co se chtějí prát a přeprat. Vyzráli jsme. Dospěli jsme k poznání, že ušlechtilá diskuse je obehnána mantinely kompromisů.

Příchodem zbídačelých uprchlíků expanze islámu získává, řekněme netušený rozměr. Nepřátelé vstupují na evropskou půdu jako dobyvatelé, ovšem v roli bezmocných a ušmudlaných, potřebných a trpících. Zoufalí z násilí a utrpení, které je doma postihlo. Vlastními byli vrženi vstříc cizímu světu nevěřících.

Vnímám za temnou dálkou hřmícího obzoru nedobrého hosta. Nepřívětivý host. Přichází bez respektu. Mráz vzlíná nad Evropou. Prosakuje státy, regiony, městy, vesnicemi, údolími, řekami, cestami. Temný stín chce zadusit slunce – a nejen nad Evropou – a ponořit ji do hluboké, nesmírně kruté tmy.

Co spatřuji před mýma očima. Co nacházím před vnitřním zrakem. Běží mi obrázky hrůzy a děsu. Má duše natažená jak filmové plátno. Vidění budoucnosti jak promítací kamera. Co spatřuje má mysl niterným zřením?

Cílem nedobrého hosta, dnes tedy muslimů, především je, abychom cítili nepohodlí. Abychom prožívali stejný komfort jako on. Abychom se nakonec strachovali o svůj nos. Usiluje – svými iracionálními kampaněmi, odpudivými videi na sociálních sítích, plytkými texty, povrchními vyhrůžkami, rádoby mužnými pochody a lidužel ohavným terorem – o přehnanou pozornost. Že existuje „nepřeryvná, ohromná, strašlivá hrůza, která se valí z Mekky.“