Skip to content Skip to navigation

Blahopřání Izraeli k jeho narozeninám (Jan Ziegler)

Související obrázek15. května 2018,  14:09

Milý židovský státe, přeji Ti všechno nejlepší k tvému dnešnímu významnému výročí a mnoho dalších úspěšných let.

Sousední státy by si měly uvědomit, že míru nedosáhnou násilím a Jeruzalém je Tvé nedělitelné hlavní město.

Je tomu sedmdesát let, co existuje Izrael. Podle našeho kalendáře vznikl 14. května 1948. V prohlášení nezávislosti, které přečetl v rozhlase jeho první ministerský předseda David Ben Gurion, byla mimo jiných tato slova. „Nabízíme svou ruku v míru a v dobrém sousedství všem sousedícím státům a jejich národům a zveme je ke spolupráci s nezávislým židovským národem pro společné dobro všech. Stát Izrael je připraven přispět svým dílem k pokroku na Středním východě jako celku.“ Zatímco tedy Izrael akceptoval rezoluci Valného shromáždění OSN o rozdělení oblasti na dva státy – židovský a arabský, a nabízel svým sousedům pokojné soužití, z arabské strany byly odpověďmi nenávist a agrese. Novou téměř bezbrannou židovskou domovinu napadlo sedm arabských zemí s dobře vyzbrojenými armádami. To, že Izrael nakonec zvítězil, je rovněž zásluhou masivních dodávek zbraní z tehdejšího Československa. A nebyla to vina Židovského státu, že ten sousední arabský nevznikl. Jeho území totiž po téměř dvacet let okupovalo Jordánsko.

article_photo

(Jan Ziegler)

Je také nutné si připomenout, že v té době docházelo k brutálním útokům proti Židům v okolních arabských zemích s převážnou většinou islámského obyvatelstva. V syrském Aleppu bylo vypáleno na 300 židovských domů a 11 synagog. 4000 tamních Židů odtud muselo utéci, aby si zachránili životy. V jemenském Adenu bylo zavražděno 76 Židů. Útoky na židovské čtvrti byla na denním pořádku v Jeruzalémě, Haifě, Jaffě a dalších městech. Nakonec bylo z arabských zemí vyhnáno asi na 400 tisíc Židů. To je třeba připomínat těm, kteří vytýkají Izraelcům exodus arabského obyvatelstva.

Je symbolické, že právě dnes USA přemístily svoje velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, jednotného, nedělitelného hlavního města Izraele, kam právem patří. Doufám, že další země včetně České republiky, je budou následovat.

Nabízím několik faktů z historie věčného města. Již v Encyklopedii Britannica z roku 1903 je uvedeno, že v Jeruzalémě žilo 20 600 Židů, 9880 křesťanů a pouhých 1600 muslimů, jak nedávno uvedl v Reflexu Jefim Fištejn. V roce 1946, tedy dva roky před vyhlášením nezávislosti tvořili Židé dvě třetiny obyvatel města. Připomíná, že Jeruzalém s proslulým Šalomounovým chrámem byl hlavním městem Židovského království už dva tisíce let před Kristem, tedy v době kdy žádná Palestina a muslimové neexistovali. Navíc židovské osídlení Jeruzaléma trvalo od jeho založení s několika výjimkami nepřetržitě do současnosti.

Je dobré si také připomenout, že jordánská vláda nad východním Jeruzalémem v letech 1948 – 1967 znamenala pro Židy zákaz vstupu k jejich posvátnému místu – Zdi nářků, židovská čtvrť ve Starém městě byla zničena, zdejší židovské hřbitovy zhanobeny a například náhrobky byly použity ke stavbě silnic. Naproti tomu Izrael umožňuje v Jeruzalémě vyznavačům judaismu, křesťanství a islámu svobodný přístup k jejich svatyním.

Židé i v diaspoře měli ke své metropoli trvale mimořádně silný citový vztah, což dokazuje můj oblíbený biblický žalm 137, který popisuje jejich vyhnanství za babylonské nadvlády.

„U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.

Své citery jsme v té zemi zavěsili na topoly,

když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: „Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“

Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?

Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.

Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.

Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma, jak volali: „Bořte! Bořte do základů!“

Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.

Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“

Na konci židovského svátku Pesach, kterým si věřící připomínají vyvedení z egyptského otroctví, se vyznavači judaismu zdraví s nadějí: „Příští rok v Jeruzalémě.“ Je to symbol návratu do země zaslíbené, země jejich předků.

Zdroj: Dějiny státu Izrael – Howard M. Sachar

Jan Ziegler

Autor článku: 

Komentáře

Město Jeruzalém se v době svého založení jmenovalo Jebús a jeho obyvatelé (v Bibli zmiňovaní jako Jebúsejci) byli zvyklí žít ve městě dávno předtím, než do té končiny přišli tehdy kočovní pastevci - Izraelité. Židé to město dobyli až hodně dlouho po svém příchodu na zmíněné území. Konkrétně ho dobyl se svým vojskem král David. Král David nežil 2000 let před Kristem, spíš tak jeden tisíc (historici se vesměs shodují na této době - tedy aspoň ti z nich, kteří mají - stejně jako já - Davidovu existenci za reálnou).

Starověcí Pelištejci byli jiné etnikum než palestinští Arabové, kteří do té končiny dle Bible dorazili zhruba současně s předky Židů (Abrahám doputoval do země Kanaán, měl syna Izáka - od něj  odvozují svůj původ mimo jiné Židé, a také jeho staršího bratra Izmaela, jehož mají za svého předka Arabové). Pelištejci žili zhruba na území dnešní Gazy. Dnešní centrální Izrael většinou ovládali spíš Kananejci (podle toho se při příchodu Židů té zemi většinou říkalo Kana-án.

Obrázek uživatele jany007

Já se pridávám s gratulací, a co se týče státu Izrael, tak to je jediné na čem se s tím ožralým buranem na Hradě shodnu a včem máme stejný názor:)


Pojištění.cz - Nejširší nabídka online pojištění v ČR!
Srovnejte si nabídky pojišťoven a sjednejte si nejvýhodnější pojištění ONLINE.