Skip to content Skip to navigation

Byli disidenti opravdu zbyteční? (Tomáš Vodvářka)

Výsledek obrázku pro disidenti13. listopadu 2019,  10:02

V těchto dnech se objevují rozličné úvahy o konci totalitního režimu v roce 1989 a o tom, kdo hrál zásadní roli při jeho pohřbívání.

Bývalý president pan Václav Klaus v rozhovoru uvádí svou tezi, že se totalitní režim sesypal sám od sebe, že - jak se praví v nadpisu jeho článku - "disidenti komunismus nezbourali, zhroutil se sám". I současná hlava státu se kdysi vyjádřila o událostech na Národní třídě, že nešlo o žádný masakr (dokonce tam prý i byl, což bohužel nemůže nikdo dosvědčit), ale takové více méně škádlení mezi zdivočelými studenty a strejdy z Lidových milicí.

Není sporu o tom, že situace ve světě byla koncem osmdesátých let zralá k přeměně bývalého sovětského bloku. V zemi socialistického hegemona byl v čele jedinec, který se výrazně odlišoval od tupých ideologických dinosaurů typologie Leonida Brežněva a odmítl poslat na rebelující dělníky, rolníky a pracující inteligenci tanky. V Polsku byla v popředí dějinných událostí odborová organizace Solidarita, kterou už polští bolševici prostě nemohli ignorovat, na papežském stolci seděl po dlouhých staletích jedinec slovanského původu, který měl své bohaté zkušenosti s komunistickým režimem a který dobře věděl, že proklamovaná náboženská svoboda v zemích lido-demo je lživou mantrou jejich představitelů.

Před těmito dějinnými událostmi, jež měly v druhé polovině roku 1989 překotný průběh, však byla léta shnilého bezčasí. Období tzv. normalizace, vyhlášené Gustavem Husákem a prováděné představiteli komunistické strany, znamenalo v občanském životě naprosté popření jakékoli alternativy k nalinkovanému způsobu života. Občané byli upozorněni, že pokud budou držet ústa, účastnit se pravidelných oslav různých zásadních dnů novodobé historie, mohou se spoléhat na to, že je režim nechá více méně být na pokoji. Dosáhl i toho, že mnozí rodiče podstoupili sebeponížení v tom, že vstoupili do komunistické strany jen proto, aby se jejich nadané děti dostaly na vysokou školu.

Nicméně i v tomto celonárodním mravním kompostu se našli někteří, kteří tento způsob života odmítli. Kteří i přes velmi reálnou možnost persekuce, domovních prohlídek, preventivní vazby či naprosto nesmyslně vysokých trestů odnětí svobody, podstoupili toto společenské zatracení a to jen proto, aby jejich život byl životem v pravdě. Podpisem Charty 77 dobře věděli, že za svou signaturu pod textem, jehož dikce byla na dnešní dobu měkoučká, budou těžce pykat. Že budou vystaveni zběsilosti komunistické vrchnosti, která vytušila, že podobné aktivity mohou nahlodat do té doby pevný monolit moci.

I přes absenci textu tohoto dokumentu v tehdejších médiích se nedalo utajit, že je zde někdo, kdo onen konformismus držení úst odmítl. Že jsou jedinci, kteří riskují svou svobodu a život jen proto, že pravda je pro ně cennější, než "standardní" život. Přinejmenším ti, kdo se aspoň trochu zajímali o toto dění, si musel stanovit své osobní meze, kam zajdou ve své kolaboraci s režimem. Nemuselo jít hned o jejich podpis se souhlasem či nějaký veřejně viditelný čin. Bohatě stačilo vědomí, že existují dva póly možného postoje k životu a pravdě a každý si určil, kde bude na této úsečce stát.

Jména těch nejznámějších se stala veřejným tajemstvím, ti, co chtěli, tak věděli, kdo je momentálně ve vězení, koho StB právě zmlátila či v rámci akce Asanace vypudila z vlasti. Ti, co chtěli, se začali zajímat o osud Václava Havla, Jiřího Dienstbiera, Alexandra Vondry či Dany Němcové a mnoha dalších. Možná i kvůli nim se kupříkladu v srpnu 1988 uskutečnila první masová protirežimní demonstrace se známým průběhem bití, zatýkání a další persekuce.

V přelomových dobách listopadu 1989 byli těmi, kdo první vedli dialog s mocí, která byla schopna ve své předsmrtné křeči způsobit tragédii. Stačilo málo, jeden opilý generál, milicionář apod a dávka ze samopalu a vše by bylo nejspíše zcela jiné. Pamětníci vědí, že právě mnozí disidenti byli ti, kteří dosáhli klidného vyřešení napjaté situace. Pokud by se v té době nikdo podobný nenašel, byli bychom možná svědky jakéhosi přerodu v soft socialismus, v jejímž čele by stanuli "osvícení" jedinci typu Františka Čuby či jemu podobných progresívních budovatelů lepších zítřků typu dnešní Číny.

Roli disidentů není třeba nadměrně zveličovat, společenské změny by jistě nějaké nastaly, o tom sporu není. Je však nemístné až hanebné jim přisuzovat nicotný podíl na uvedených dějinných změnách.

Tomáš Vodvářka

Autor článku: