Skip to content Skip to navigation

Jak se dělá prezident, aneb mít Zemana v hrsti (Miroslav Václavek)

Výsledek obrázku pro Pravda vítězí29. ledna 2018,  13:46

„Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem." 35. americký prezident John Fitzgerald Kennedy.

Přiznám se, že jsem idealista. Můj svět je tvořen pro mne zcela jasnými pravidly a definicemi dobrého a zlého, na nichž i já stavím svůj vnitřní svět.

Tedy jsem zcela jednoznačným stoupencem americké demokracie, která k nám přišla po roce 1989 a kterou se s menšími nebo horšími výsledky pokoušíme implementovat do našeho tradičního způsobu života, pokřiveného mnoha desetiletími státní existence ve dvou obludných diktaturách.

Jedním z pilířů této americké demokracie jsou volby. Je to okamžik, kdy občané projevují svou vůli o tom, jakým směrem a pod jakým vedením má nadále směřovat jejich země.

Je to jejich vrcholné právo, které je jediným určujícím faktorem pro další aspekty života v takové zemi a nic a nikdo jiný než volby další nemůžou tyto výsledky změnit. Z čehož je zřejmé, že jakkoli osobou současného prezidenta hluboce pohrdám, pak jakožto způsob změny osoby na nejvyšším postu zásadně užívám volebního aktu, nikoliv Kalašnikovu.

Tudíž, protože se řídím slovy pana prezidenta Kennedyho, jal jsem se na tomto posledním volebním aktu podílet a stal jsem se členem volební komise.

Tedy vás seznámím s tím jak se ona demokracie dělá.

Nejdříve, pokud hodláte být členem komise za konkrétního kandidáta, se u něj zaregistrujete a poté si vyberete volební okrsek, u kterého hodláte službu své zemi konat.

Osobně jsem si vybral volební okrsek číslo pět, který mám od domu, co bych kamenem dohodil a řekl jsem ďáblovi státní moci ano.

Po tomto upsání se duše, vám po nějakém čase přijde z okresního úřadu úřední psaní, ve kterém vás zvou na shromáždění všech kandidátů na člena volební komise, spojenou se složením slibu. Čímž se stáváte právoplatným členem volební komise a přichází osoba s osudím, z něhož si vylosujete svoji pozici.

Mně se přihodilo, že hned napoprvé jsem si vyvolil být místopředsedou volební komise, ovšem nehnul jsem ani brvou a svůj úděl přijal. Neb místopředseda zastupuje předsedu v době jeho nepřítomnosti, ač je jeho palmáre stejné, jako těch obyčejných členů komise.

Nevděk světem vládne a u voleb snad nejvíce, nicméně pojďme dál, protože přichází první volební den a vy vcházíte do školy, kde se onen akt bude odehrávat.

Krátce se pozdravíte s již známými členy komise a obzvlášť se sličnou slečnou předsedkyní, když tu zazvoní zvonec a předvolebna je konec.

Začínáme!

Otevřou se dveře a dovnitř míří občan v roli voliče a vykonává tak své svrchované právo svojí volbou. První hodiny, kdy přicházejí zhusta voliči svižně ubíhají, když tu je najednou osm večer a čas se začíná zpomalovat. Ručičky se lepí jakoby je nějaký nezvedený kluk slepil lepidlem a členové komise doposud zaměstnaní vyhodnocováním volební účasti, kontrolou občanských průkazů, zakroužkováním voliče a vydáním obálek s lístky se počínají nudit. Čtou si, učí se, luští křížovky, okusují psací potřeby, pohrávají si s mobily či jen tak hledí do blba, jak se to poměrně často přihodilo i místopředsedovi dokud se nestane desátá večer.

To se vše zapečetí, včetně vstupních dveří, které se zamknou a místopředseda zamíří do vietnamské čtverky uhasit žízeň douškem Kozelpane za dvacet jedna káčé za jedno. Což je láce jinak nevídaná a jde se spát.

V sedm ráno, kdy ještě všichni ostatní spí, je člen komise probuzen budíkem a poslepu u postele hledá pantofle, aby do nich vklouzl a se zavřenýma očima se odšourá do koupelny, kde si rozlepí oční víčka, opláchne obličej a vykoná úkony spojené s ranní hygienou a zívne tak, že si málem vykloubí sanici.

Potom vzdychne a je mu našeptáváno, blbče, že se do toho nechal navézt, ale jeho idealismus mu velí tohoto ďáblíka poslat do někam, zalije si šálek anglického čaje, spálí si jím rty, obleče se, obuje a vyrazí ještě za tmy sloužit své zemi.

Pozdraví se všemi v komisi, v osm ráno otevře dveře a přilétají první ptáčci, kterým hezky zpívají, když je pak lapají.

Voličů chodí o poznání méně a čas se tak vleče ještě pomaleji než včera a vykonává se veškerá práce spojená s hladkým chodem průchodu volebního práva.

Poté se ručička blíží ke druhé odpolední a v momentě kdy dojde k jejich styku se zamkne vchod do školy a komise se hotoví k útoku na urny.

Stoly se dají dohromady a na ně se vysypou obálky s lístky a spočítají se. Protože jejich počet musí souhlasit s počty odvolených osob. Což se daří na první drc a může tak začít počítání hlasů pro vlastní kandidáty.

Zeman, Drahoš, Horáček, Fischer, Hilšer, Topolánek, Hynek, Hannig, Kulhánek. Nezapomněl jsem na některého? Snad ne, zapomíná se ovšem rychle.

Tak a na hromádky, jedna je Zeman, druhá Drahoš a tak dál, z obálek jsou vytahovány jednotlivé volební lístky a řazeny podle jmen.

Vyřazují se první neplatné lístky, Hilšer se Zemanem v jedné obálce, sorry Marku, ale i když mi toho druhého líto není, pak budu nestranný a oba lístky vyřazuji jakožto neplatný hlas. Na druhou stranu se zas můžeš spolehnout, že za správnost vyhodnocení všech odevzdaných hlasů ručím svojí krví.

A počítáme. Jejich počet musí po odečtení neplatných hlasů souhlasit s celkovým počtem. Ale, nesedí to. Tak ještě jednou, někde je chyba. Á, tady, ve dvou hromádkách nejsou po deseti, ale po jedenácti. Přepočítat ještě jednou. Sedí? Sedí! Tak šup s nimi do pytle, zavázat, zapečetit a na radnici s nimi. Slečna předsedkyně spolu s paní zapisovatelkou odjíždí na šumperskou radnici motospojkou a mužstvo volební komise musí čekat na jejich návrat.

Místopředseda brejlí do mobilu na první výsledky a vraští čelo. Ruskej šváb má tolik? Hm, ale bude druhé volební kolo. Třeba mu to v něm volič spočítá. Nebo ne... Místopředseda odchází na Kozelpane za dvacet jedna káčé a rozjímá. Tak za čtrnáct dní, zní mu ještě v uších loučení s členy komise. Dává si druhé, třetí, nějak bude, jeho mysl se upokojuje, platí a odchází domů kde je očekáván. „Tak co?“ „Ale, bude ještě jedno kolo.“

Za čtrnáct dní místopředseda přichází již jako starý mazák ošlehaný volebními větry a usazuje se na židli, kterou navrhuje použít coby zostření trestu pro chovance některého z nápravných ústavů a přizpůsobuje své tělo designu husákova komunistického režimu, zatímco se jeho zadnice noří do proprděného molitanu jako do ruských pohraničních bažin.

Čtrnáct nula nula, na chodbě zvoní školní zvonek, ale ve ztichlé školní budově není slyšet veselý řev nezvedené mládeže prchající, co nejdál od školy, ale první tiché kroky voličovy.

Otevírají se dveře, vchází stará babička, třesoucíma rukama loví občanku a podává mi ji. Důsledně kontroluji údaje, co kdyby to byl za babičku maskovaný volič z opačného tábora a hodlal by vhodit falešný hlas do volební urny, ale není tomu tak. Usměji se na paní, podávám jí obálku i s lístky a vysvětluji, jak volit a kam vhodit nepotřebný hlas.

Hodiny se počínají vléci pomaleji než posledně a členové volební komise dojídají zpola ohryzané tužky z prvního kola, dolušťují poslední stránky křížovek, obracejí poslední stránky knih a místopředsedovi dochází šťáva v tabletu, na kterém sjíždí filmy a také pouští hudbu.

Posledně si paní stěžovala, že za komunistů se vyhrávalo a byly chlebíčky, což nemohu potvrdit, neboť jsem tehdejší „volby“ bojkotoval, ale raději pouštím U2 na koncertu Live Aid ve Wembley. To mě vždycky nabíjí, namlouvám si a z posledních sil držím víčka od sebe.

„Spočítáme si počet voličů“ probouzí mne předsedkynin hlas se a soustřeďuji se na počet koleček. „Účast je opravdu vysoká, vyšší než v prvním kole,“ blýskám se počtem paní zapisovatelce a z hlavy počítám účast. Šedesát osm procent v mém baráku. Slušné, uznale konstatuje a volební místnost opět tichne.

Ručičky se pomalu blíží k desáté hodině a každý je postrkuje očima seč může, když tu, jsou na sobě. Tak se opět pečetí, zamyká a loučí se. Místopředseda zamíří do vietnamské čtverky uhasit žízeň douškem Kozelpane za dvacet jedna káčé za jedno, aby otupil své předvolebně rozjitřené smysly, platí a odchází domů, by se svalil na manželské lože.

V sedm ráno, kdy ještě všichni ostatní spí, je člen komise opět probuzen budíkem a poslepu u postele opět hledá pantofle, aby do nich opět vklouzl a se zavřenýma očima se odšourá do koupelny, kde si opět rozlepí oční víčka, opláchne opět obličej, brr teče jenom studená a opět vykoná úkony spojené s ranní hygienou a opět zívne tak, že si málem vykloubí sanici.

Potom vzdychne a je mu opět našeptáváno, blbče, že se do toho nechal navézt, ale jeho idealismus mu velí tohoto ďáblíka opět poslat do někam, zalije si opět šálek anglického čaje, spálí si jím opět rty, obleče se, obuje a opět vyrazí ještě za tmy sloužit své zemi.

A pak zase jako posledně, je čtrnáct nula nula, počítá se počet obálek a porovnává se seznamem voličů. Sedí? Nesedí. Ještě jednou. Sedí? Nesedí. Ještě jednou. Sedí? Nesedí. Když tu místopředseda pohlédne ještě jednou do svého archu a zjišťuje, že se zmýlil v počtu, protože nedbale zakroužkoval jednoho voliče. Není mu nadáváno, protože místopředseda má metr devadesát a sto sedm kilo.

Sedí? Ano sedí. Tak jdeme počítat podle kandidátů.

Zeman, Zeman, Zeman, zase Zeman, se mi ten dědek lepí na prsty či co, vzteká se v duchu místopředseda, když vyjímá jeden lístek za druhým s panem inženýrem.

Drahoš a tady další, no to už je lepší jihne místopředseda při pohledu na lístek pana profesora a pokračuje.

„Tak a sečíst po deseti,“ velí slečna předsedkyně a členové se činí. Štosují kandidáty a počítají, destdvacettřicetmmm...

Sedí? Nesedí. tak znovu.

Sedí? Nesedí. tak znovu.

Tady, byly slepený.

Sedí?

Sedí.

Tak šup s nimi opět do pytle, zavázat, zapečetit a na radnici s nimi. A slečna předsedkyně opět spolu s paní zapisovatelkou odjíždí na šumperskou radnici motospojkou a mužstvo volební komise musí čekat na jejich návrat.

Místopředseda dojídá svou propisovací tužku s nápisem Michal Horáček a opět brejlí na první výsledky a je mu jasné, že tohle už profesor nedá, neboť rychle porovnává možné hlasy z velkých měst s těmi, které dostal na lontu a ví, že si tahle země opět řádně nakálela do vlastního hnízda.

Vrací se předsedkyně s paní zapisovatelkou a místopředseda zachmuřen odchází na Kozelpane za dvacet jedna káčé a nekončí u třetího, ale pokouší se spláchnout tu pachuť. Nedaří se a tak to místopředseda vzdává a odchází truchlit domů, přičemž je jeho zármutek skutečný a opravdový, protože to se zemí, které právě sloužil začíná být opět nahnuté.

Neboť v referendu vyhrála Moskva.

Ale jakkoli je místopředseda zcela zavilým nepřítelem ruské páté kolony na Hradě, pak kdyby se ho někdo pokusil obvinit z manipulace s hlasy, dá mu do zubů, protože za vítězství Miloše Zemana z jeho okrsku ručí jak ctí tak i svou krví.

Místopředseda poté dává průchod svému rozpoložení statusy na Fejsbúku a jak to tak čte není sám. Když vidí znovuzvoleného prezidenta s Tomiem Okamurou přidává status další a vyhazuje prvního zemandrtálce z přátel. Zchladivše si žáhu sfoukává dým stoupající z koltů a dívá se v televizi jak ochranka zvící Lidových milicí tříská novináře, přičemž na zemi se válí namol ožralý komunista.

Vítej doma, odkládá při pohledu na TV místopředseda svůj americký idealismus a štípe se do ruky, zda se mu to nezdá. Nezdá.

Místopředseda ještě v duchu děkuje Praze, že svými hlasy zlodědkovi zkazila opičku a s touto pochybnou radostí odchází spát.

A na podzim jsou komunálky, přizveme vás, vzpomene si před usnutím na poslední slova paní zapisovatelky.

Nu vot, co vy na to?

Mám jít?

Každopádně nic lepšího jsme totiž doposud nevymysleli i kdyby vás o tom Babiš s Okamurou a Filipem trojhlasně přesvědčovali.

Tož tak.

Demokracii zdar!

Miroslav Václavek

Autor článku: 


Pojištění.cz - Nejširší nabídka online pojištění v ČR!
Srovnejte si nabídky pojišťoven a sjednejte si nejvýhodnější pojištění ONLINE.