Skip to content Skip to navigation

Jak tomu mediálnímu světu ujet, aneb život je opravdu jinde (Miroslav Václavek)

Sokolí skála.18. června 2020,  20:31

Ačkoliv nám pomalu nastává okurková sezóna, kdy média musí sahat po lidožroutských žralocích na Jadranu, nebo mlátí prázdnou slámu dlouho před sklizní, letos je tomu jinak.

V televizi se to mydlí hlava nehlava a za to, že se na to díváme nám chtějí prodat tady dluh, tady auto, tady grilovačku lidského masa u moře a tady zase tohle všechno dohromady.

V takový okamžik přichází jako úplně nejlepší nechat takzvanou civilizaci daleko za zády a zmizet do divočiny. A to co nejhlouběji, nebo co nejvýš a úplně nejlépe oboje najednou.

A tak jsem koncem minulého týdne sbalil své cyklistické saky paky a vzal roha.

A protože už mám od začátku letošní sezóny slušně natrénováno, mohl jsem vyrazit přímo za nosem vysílače na nejvyšší hoře Moravy, Pradědu. Člověk, žije-li jako já v lůně překrásné jesenické přírody to má v takovém případě snadné. Stačí mu nalít si do lahve vodu, dohustit kola, obléci si dres a může vyrazit.

A když jede na Praděd má možnosti hned dvě. Může vyjet nahoru na Červenohorské sedlo a z tamtudy vyrazit k Pradědu po vrstevnici a pak výš. Ale tam byl autor blogu předminulý víkend, když si vyrazil na Vřesovou studánku, kde sněžilo.

A tak přišla na řadu možnost druhá, tedy odbočit v Koutech nad Desnou z hlavní a vyrazit na Petrovku po uzoučké asfaltce, vinoucí se horami jako černá stužka. Pravda, cesta je to až nemístně luxusní, ale kopečky jsou tam velmi hezké. Což já osobně mám rád, neboť si v tomto mučení libuji.

A tak ani člověk neví jak, jen co vypotí první deci potu, je tady Sokolí skála, familiérně zvaná Sokolka, u které se nikdy nezapomenu zastavit. Je to místo s výhledy z nichž se točí hlava, neboť slouží i jako horolezecká skála a naproti se klenou vysoké hřebeny hor.

Sokolí skála.

A pak se už jen pomodlit za horolezce, který se tam zabil a zase zpět na cestu a jet výš a dál.

article_photo

Ranní Jeseníky, jsou to nejkrásnější, co člověk na takové cestě potká. Jen zpěv ptáků, modré nebe, vzduch, který si můžete namazat na chleba a cesta.

article_photo

Cesta, která se vine úbočími hor a stoupá stále vzhůru. Cesta na níž se nad poutníkem uzavře klenba lesa, která propustí jen tolik světla, aby člověk neztratil naději a díval se stále vpřed. A na kilometry široko daleko ani jeden člověk. Ta hluboká jednota s přírodou se tak stává zcela dokonalou.

article_photo

A aby si tím člověk byl opravdu jistý dá mu nejvyšší moc, moc života znamení, že život vždy vítězí.

article_photo

A pak zase dál a zase výš. Jen se občas zastavit, dopřát si toho nejhlubšího ticha, napít se, otřít si pot z čela a zase vyrazit.

Petrovka

A pak náhle a úplně bez varování je tady Petrovka. Zde končí luxus asfaltu a začíná nefalšovaná divočina. Cesty sice urovnané, ale kamenité a co do převýšení takové, že trénovanému cyklistovi, jako jsem já, tuhnouti hrůzou a potěšením zároveň začíná krev v žilách. Cyklista netrénovaný se zde nenalézá, protože, vyrazil-li stejnou cestou, pojídají jej již supi :-)

article_photo

A tak člověk jen mlčky stoupá výš a výš, až se svět dole zdá být malý a směšný a přesně takový i je, jen si to ve své pošetilosti odmítáme přiznat.

article_photo

A pak vjíždí do mlhy, která je před ním, za ním i okolo, až mu zůstane jen kamenitá cesta stoupající příkře vzhůru, však kdo zná cestu po níž jedu, dává mi mlčky za pravdu. Protože na slova nezbývá dech.

article_photo

A pak, probije se na Švýcárnu. Zastaví se u zvoničky se jmény horolezců z našeho kraje, kteří našli smrt v horách po celém světě a mlčky a dlouze se modlí a napůl je smutný a napůl závidí. Protože, jen neumřít v posteli...

article_photo

Tak ještě naposled obejít zvoničku, poslat pozdrav duším a pomalu se nasedá. Cesta je ještě dlouhá.

 

article_photo

A ještě jeden dlouhý poslední pohled tam dolů a jde se na to.

article_photo

Na co, ptáte se snad? No přece na to zdolat nejvyšší vrchol Moravy, který se hrdě vzpíná přímo nad hlavou. Tak nabrat vzduch do plic do zásoby, vypnout tělo, ať bolest příliš neruší, pohroužit se hluboce do meditace, zavřít oči a...

Praděd

A je to tady. Najednou se probudíš do světla, plíce máš vejpůl, srdce bije jako na poplach, před očima běží mžitky, mysl se neochotně vrací do tak nehostinného útočiště, ale je to tady, dal jsi to šampióne. Tak teď dokončit vítězné kolečko na vrcholu, které je jenom pro někoho, pokochat se pohledem na Hanou a směrem k Baltu a pak nahoru do nebe, kam je to úplně nejblíž a pak dolů. Na Hvězdu, Malou Morávku, Moravici, Rýmařov a pak zase nahoru na Skřítek a protože pán bude mít pořád málo, tak ještě na Krtinec. Tak teď chvíli nebudu mít moc času, protože si dám dlouhý a zasloužený sjezd.

article_photo

A zazvonil zvonec, výletu je konec, teď už mě čeká jen volný pád, který končí až na šumperské Hlavní třídě. A pak sprcha, protože jsem zlitej potem a dres můžu ždímat.

article_photo

A protože jsem to zapomněl pustit u baráku kousek tam chybí. Co ale nechybí je čistá mysl, smysly nabroušené jako břitva, nohy jako šutr, zkuste si chytnout na fotce a nekonečná, ničím neohraničená radost a svoboda v duši. Občas si to sami zkuste, zmizte co nejdál a nejhlouběji, spoléhejte jen sami na sebe, mějte s sebou jen sami sebe a už nikdy a nikdo nad vámi nezíská moc. Jen vy sami. Život je opravdu jinde, než se vám snaží nakukat. Ptáte se, kde to je? No přece tam, kde jste šťastni.

Photo © Miroslav Václavek
All rights reserved

P.S. Všechny tyhle fotky jsou kryty dřinou, krví, slzami a potem.

Miroslav Václavek

Rubrika: 
Autor článku: