Skip to content Skip to navigation

Komunismus satanismus (Miroslav Václavek)

2. srpna 2016,  07:33

„Můj muž, moji synové, bratr a švagr byli zatčeni a zavražděni. Jedině já jsem zůstala na živu. Ale víte, já přes to všechno věřím v komunismus.
" Soudružka Averbachová, manželka člena Komunistické strany Palestiny, Daniela Averbacha, jež působil coby zastupitel oné strany v Kominterně, tedy v Moskvě, popraveného v roce 1937.
"Soucasna generace se nejvíce podobá židovskému Mojžíšovi, který vedl lid pres poust. Musí nejen dobýt nový svet, ale také musí zemrit, aby se vytvoril prostor pro lidi, kteri budou zpusobilí pro nový svet“ Karel Marx.

Kolo osudu, ona ruleta smrti, kterou bolševici roztočili se začala zastavovat. Co konec hry a číslo, to miliony mrtvých jež představovalo. Nepotřební a pro nový svět nepřevychovatelní, tleli hluboko v zemi, nebo otročili v Sibiřských lágrech. Přišel čas aby spolu s jejich oběťmi zmizeli i ti, kteří stáli u počátků onoho zločinu.

Tak ďábel odměňuje své služebníky.

Kdo spáchá zlo, bude jím odměněn.

Kdo v něj věří, bude milovat vrahy své i vrahy svých dětí.

To jsou komunisté. Nenechte se zmást jejich Italskými obleky, úsměvy ani státotvornými projevy.

Nikolaj Ivanovič Bucharin, na jehož příběh, a především dopisy jeho posledních dnů se podíváme, byl významný komunistický intelektuál a bolševik. Jeden z mnohých, kteří ve svatých knihách komunistických věrozvěstů hovořících o spravedlivém a krásném světě "přehlédli", že ona ideologie je založena pouze na násilí a teroru. Přehlédli protože nechtěli vidět. Věřili, že železnou rukou se dá dohnat lidstvo ke štěstí, jak říkalo jedno ze Stalinských hesel.

Poté co se ruským bolševikům při palácovém převratu, podařilo uchopit moc, a vyhrát hrůznou občanskou válku s následnou kolektivizací, kdy byly vyvražděny miliony rolníků, se podařilo stabilizovat situaci a Josif Džugašvili-Stalin, se mohl začít věnovat tomu hlavnímu. Tím byla likvidace jeho nepřátel ve straně, opozičníků, pamětníků i kumpánů z dob přepadání bank, s nimiž za pomoci teroru na onu moc dosáhl. Protože mnohé věděli. Novou mocí kovaní, jež mu sloužili později, měli teprve přijít na jejich místa.

A poté dobýt svět.

Nikolaj Bucharin směl roku 1936 vyjet do Paříže. V atmosféře svobodného velkoměsta si tu a tam pustil hubu na špacír, když se setkal s uprchlými menševiky, což bylo konfidenty NKVD pečlivě zaznamenáváno. Nejinak tomu bylo i v případě setkání s Fedorem Danem, kterému se svěřil, že Stalin v jeho očích "není člověk, ale ďábel." Také je dle železné komunistické logiky rovněž zcela jisté, že se tam věnoval špiónské činnosti proti lidu SSSR. Překročit hranice posvátné Sovětské půdy totiž znamenalo samo o sobě nakazit se bacily imperialismu. Celý proces dokonale vykonstruované trýzně Stalinských čistek ve straně, započal brzy po jeho návratu. V atmosféře vzájemného vyvražďování, kdy se na smrt s celými rodinami, včetně manželek a dětí, navzájem posílali celoživotní přátelé, byl Bucharin nejdříve pomalu vyvržen na okraj společnosti a poté v únoru 1937 zatčen.

V době kdy o trestu smrti rozhodovala tříčlenná komise, která bez přítomnosti obviněných posílala jako výrobní linka -jen v Moskvě oné doby bylo prováděno 1 000 poprav denně!- ony lidi na věčnost během deseti minut, včetně vykonání rozsudku, měl Stalin s některými významnými soudruhy, plány velkého soudního představení.

Vše bylo přesně dopředu zadáno. Slovo od slova. Trest smrti od trestu smrti. Případ Bucharin nebyl výjimkou.

Ještě předtím než soudní proces započal psal Nikolaj Bucharin dopisy. Není lepší sondy vypuštěné do hlubin zrůdného komunistického mozku, než ona slova, která psal kovaný bolševik poté, co ho dostihlo jeho vlastní zlo jako bumerang. Totiž, že vše a všechno, včetně životů milionů i života vlastního, se podřizuje jedinému cíli - světové revoluci. Poté co byl Bucharin zpracován a vydírán hrozbou smrti jeho malému synovi, byl v soudní frašce „soudci" spolu s ostatními obviněnými nazván hromadou hnijících lidských odpadků, když se „přiznal" k těm z bolševického hlediska nejstrašnějším zločinům, a byl nad ním vynesen jediný možný trest. Trest smrti.

Ale i ona mu byla podána až na dně kalichu té největší hořkosti.

Během doby kdy ho ruka příslušníka NKVD strčila za mříže a teoretik komunismu tak konečně okusil jeho plodů, psal Bucharin Stalinovi dopisy.

Jsou o lásce. Zvrácené lásce.

O lásce otroka zašlápnutého do bahna k pánovi, který mu stojí na krku. O lásce propadlého peklu k satanovi. O tom proč komunisté jsou zrůdy.

„Všechny mé sny v poslední době se vztahovaly jen k tomu, abych se dostal k někomu z vedoucích soudruhů a hlavně blíž k tobě. Abych mohl pracovat ze všech sil, plně se podřizovat tvým radám, příkazům a požadavkům. Viděl jsem jak do tebe vstupuje Iljičův (Leninův pozn. autora) duch. Měl jsem vždy zvláštní pocit, když se mi poštěstilo být s tebou. Někdy se mi podařilo se tě dotknout. Začal jsem k tobě cítit totéž co k Iljičovi, byl to jakýsi pocit blízké spřízněnosti, nezměrné lásky, bezmezné důvěry. Moje situace je tady strašně rozporuplná. Vždyť já každého vězeňského dozorce-čekistu považuji za svého, ale on. On se na mne dívá jako na zločince, i když se ke mně chová korektně. I to vězení považuji za svoje. Strava je dobrá, ale cely tmavé. Ale srdce mi puká, že je to v Sovětském vězení. A můj žal a stesk je nevýslovný." 15.dubna 1936

Na obálce dopisu jehož úryvek je výše, stojí napsáno: "Prosím aby tento dopis nečetl nikdo před J.V.Stalinem."

Pod tímto naivním nápisem je jiný, Stalinův: „Dát kolovat."

Poté co se dostatečně soudruzi z politbyra nasmáli nad nářky jednoho z nich vrátil se dopis zpět Stalinovi zároveň s vyjádřeními. „Četl. Podle mého to psal pokrytec. Molotov." Pěkné chytráctví, já nic, já muzikant. Kaganovič, Kalinin." „Evidentně pokrytecký dopis. Čubar."

Ale Bucharin píše své lásce, bestii v lidské podobě Josifu Džugašvilimu-Stalinovi dál. Celkem čtyřicet třikrát.

Část jednoho z nich.

"Buďte zdráv Josife Vissarionoviči!
V halucinačním stavu jsem s vámi rozmlouval celé hodiny. Seděl jste na mé pryčně, hned vedle mne. Bohužel to bylo jen mé blouznění. Chtěl jsem vám říct, že bych byl ochoten splnit každý váš požadavek bez jakýchkoli postranních myšlenek a bez nejmenšího zaváhání... Jestli vám připadají banální moje slova, že vás mám z celého srdce rád, tak ať!"

A tak dál. Dopis za dopisem. Vyznání za vyznáním.

Až nadešel čas dopisu posledního.

Přísně tajné, osobní, prosím nečíst bez svolení J.V.Stalina.
10.prosince 1937
Píšu tento dopis, a možná je to můj poslední dopis před smrtí. Proto prosím aby mi bylo dovoleno napsat ho beze vší oficiálnosti, už proto, že ho píšu jen tobě. Nyní se obrací poslední stránka mého dramatu a možná i mého fyzického života. Celý se chvěju vzrušením a tisíci emocemi, stěží se ovládám. Ale právě proto, že jde o mezní situaci, chci se s tebou rozloučit dřív, než bude pozdě. Aby nezůstalo žádné nedorozumění říkám ti hned na začátku, že pro svět 1. nevezmu zpátky nic z toho, co jsem kdy napsal, 2. o nic tě v tomto smyslu nechci prosit, k ničemu tě nechci přemlouvat, co by vyšinulo celou záležitost z kolejí, po kterých jede. Ale píšu ti pro tvou osobní informaci. Nemohu odejít ze života, aniž ti napíšu posledních pár řádek, jelikož mě svírají muka, o nichž musíš vědět. Dávám ti čestné slovo, že jsem se neprovinil těmi zločiny, k nimž jsem se přiznal při vyšetřování. Neměl jsem jiné východisko než potvrdit obvinění a výpovědi ostatních a rozvíjet je, protože jinak by to vypadalo, jako, že neskládám zbraně. Když jsem přemýšlel o tom, co se to děje, vytvořil jsem si tuto koncepci: existuje jakási velká a odvážná politická idea generální čistky. 1. v souvislosti s předválečnou dobou, 2. v souvislosti s přechodem k demokracii zahrnuje tato čistka a) viníky, b) podezřelé, c) potencionálně podezřelé. Mne v těchto souvislostech nemohli vynechat. Jedny zneškodňují tak, druhé onak, třetí ještě jinak. Jen si proboha nemysli, že ti zde v kontextu něco vyčítám. I ve svých vnitřních úvahách už jsem natolik vyrostl z dětských střevíčků, že chápu, že velké plány, velké ideje a velké zájmy jsou přednější. A bylo by malicherné porovnávat problémy mé vlastní osoby se světodějnými úkoly, jež leží především na tvých bedrech. Nejsem křesťan, ale mám takový zvláštní pocit, jako když podstupuji trest za ta léta kdy jsem byl skutečně samý boj. Nejvíc mě trápí jeden fakt. V létě 1928, když jsem byl u tebe, řekl jsi mi: Víš proč se s tebou přátelím? Ty přece nejsi schopen intrikovat, že ne? A já na to řekl: Ne, a přitom jsem v té době běhal za Kameněvem. Ta věc mi leží v hlavě jako židovi dědičný hřích. Bože vždyť jsem byl hloupý jako malý kluk a teď za to platím svou ctí a dokonce životem. Tohleto mi odpusť Kobo. Píšu to s pláčem, o nic jiného tě neprosím. Když jsem měl ty halucinace, viděl jsem několikrát tebe a jednou Naděždu Sergejevnu. Přišla ke mně a řekla: Co to s vámi udělali Nikolaji Ivanoviči? Řeknu Josefovi aby se za vás zaručil. Bylo to tak skutečné, že jsem málem vyskočil a začal ti psát aby ses za mne zaručil. Vím, že N.S. by neuvěřila, že jsem plánoval něco proti tobě a mé podvědomí nevyvolalo tyhle halucinace náhodou. A s tebou si povídám celé hodiny. Bože kdyby tak existoval přístroj, kterým bys mohl vidět celou mou rozdrásanou duši! Kdybys věděl jak na tobě lpím! Ale to všechno je psychologie, promiň. Teď sem nesestoupí anděl, aby odvrátil Abrahámův meč, a předurčené osudy se naplní. Dovol, abych konečně přešel ke svým posledním nevelkým prosbám.
a) tisíckrát snazší je pro mne zemřít než přežít nadcházející proces - prostě nevím, jak se dokážu ovládnout, nejraději bych zapomněl na stud a na svou hrdost a prosil tě na kolenou, aby k tomu nedošlo, ale to už asi nejde. Prosil bych tě, abys mi umožnil zemřít ještě před soudem i když vím jak přísně se na tyhle věci díváš. b) jestliže jste se předem rozhodli pro trest smrti, prosím tě už teď, zapřísahám tě vším, co je ti drahé, abych směl místo zastřelení sám vypít jed ve své cele (nebo abych dostal morfium, usnul a už se neprobudil). Nechte mě strávit poslední chvíle tak jak chci, slitujte se. Ty, který mě dobře znáš, to pochopíš: někdy hledím do tváře smrti jasnýma očima, jsem schopen odvážných činů. Ale jindy já tentýž člověk, jsem tak rozháraný, jako bych to ani nebyl já. Takže je li mi souzena smrt, prosím tě o číši morfia.
c) Dovolte mi rozloučit se, se svou ženou a synem před tím než začne soud, z těchto důvodů: kdyby se moji drazí nečekaně dozvěděli, k čemu jsem se přiznal, mohli by si sáhnout na život. Měl bych je na to trochu připravit. Myslím, že je to v zájmu věci a její oficiální interpretace. Bude-li mi život zachován, prosil bych, abych byl vyhoštěn do Ameriky na X let. Důvody: uspořádal bych tam kampaň o procesech, vedl bych boj na života na smrt proti Trockému, získal bych tam na naši stranu velké vrstvy kolísající inteligence, byl bych fakticky antitrockista a vedl bych tuto kampaň s velkým elánem a nadšením. Mohli byste se mnou poslat kvalifikovaného Čekistu a přitom jako rukojmí zde ponechat mou ženu půl roku než dokážu, jak se umím bít s Trockým. Ale máte li v tomto ohledu sebemenší pochybnost, pošlete mě třeba na pětadvacet let na Pečoru a Kolymu, do tábora, kde bych postavil univerzitu, ústavy, obrazovou galerii, zoologické a fotografické muzeum. Jenže po pravdě řečeno, příliš v to nedoufám. Josefe Vissarinoviči! Ztratil jsi ve mně jednoho ze svých nejschopnějších generálů, který je ti opravdu hluboce oddán. Ale v duchu se už připravuji na odchod z tohoto slzavého údolí a nechovám ve svém nitru k vám, ke straně, ani k celé naší věci nic než velkou, nesmírnou lásku. V duchu tě objímám, sbohem navždy a nevzpomínej ve zlém na svého nešťastného N.Bucharina."

Po následném soudu kdy si vyslechl rozsudek smrti směli odsouzení ještě napsat svou žádost o milost, kterou on ukončil slovy: „Na kolenou prosím svou vlast, lid a jeho vládu o milost."

Ale snad až v posledních okamžicích kdy si pro něj přišli do cely a postavili do řady k ostatním odsouzeným, které po jednou odváděli do popravčí místnosti kde je čekala rána do týla mu došlo, že celá procedura byla jen důmyslným mučením. Mučením nadějí.

Odvedli ho a popravili jako posledního. Jeho číše morfia byla kulka až na dně poháru trýzně a hořkosti.

Jestli v posledních okamžicích svého života pomyslel na desítky milionů lidí, které pomáhal zavraždit se už nedozvíme. Zato víme, že ani největší zločinec v dějinách lidstva, komunista Josif Džugašvili alias Stalin, nevyhrál nad smrtí. Co asi ona kreatura v posledních okamžicích svého života zahlédla? Ve chvíli kdy se rozestupoval čas a prostor, v němž páchal své zločiny pro rudý satanismus. Nechme promluvit jeho dceru Světlanu.

„Smrtelná agonie byla hrozná. Bůh zaručuje lehkou smrt jen spravedlivým. Jak jsme byli svědky, doslova se dávil. Když to opravdu vypadalo na poslední chvíli, otevřel oči a vrhl pohled na každého v místnosti. Byl to strašný pohled, šílený, plný nenávisti a strachu ze smrti. Pak se stalo něco hrozného a nepochopitelného. Najednou zvedl svou levou ruku, jako kdyby ukazoval na něco nahoře, a pak ji spustil směrem k nám všem. To gesto bylo plné hrozby. Ihned poté se duše hlasitě a násilně osvobodila od těla."

Jak on komunistický satan odměnil své služebníky, tak ďábel odměnil jeho samotného.

Nelze odpustit. Nelze zapomenout. Nelze usmířit se.

Na to je mezi každým komunistou a mnou 149 478 610 mrtvých.

Miroslav Václavek

Rubrika: 
Autor článku: 

Komentáře

Obrázek uživatele jany007

Komunismus, fašismus, nacismus - stejné svinstvo, stejné svině....

Obrázek uživatele hanick

Pane Václavek, JVS byl člověk malé postavy, z toho zakomplexovaný, neboli ten, kterému se namáčí srdce přímo ve střevech. Jeho velikášství napáchalo hodně škod stejně, jako v historii velikášství celých USA.Přesto mi to nějak nesouhlasí s tím počtem mrtvých -149 478 610 . Jednak jste sečetl mrtvé možná za asi 100 let existence Ruska a ne pouze SSSR a Stalinovy éry a za další - přímo rozporuplné je koncové trojčíslí ...... 610. Při tom zmatku a podivného zacházení s informacemi, který v počátcích i později v SSSR byl není možné být tak přesný a neuvést toleranci alespoň +- 1000 až 10.000 osob. Pokuste se to opravit a zdůvěryhodnit. Jinak se z vašeho článku stává blábol.

Komunisté nevraždili jen v Rusku, a ani v tom Rusku to nebylo jen za Stalina. Nejvíc mrtvých absolutně mají na kontě v Číně, percentuálně asi v Kambodži.

Obrázek uživatele holcman

Historie komunismu a bolševismu je prostě děs.