Skip to content Skip to navigation

Léto 1980 aneb Koupali jsme se kdekoli, od necek až po náhon (Karla Šimonovská - Slezáková)

Načeradec16. června 2019, 9:07

Léto je léto ... a já jsem pěkná kráva. Už víc jak čtyřicet let dělám každoročně stejnou chybu.

Jsem prostě nepoučitelná. Můj problém začal už v roce 1973 a nepomohlo mi ho vyřešit ani dvanáct let pod italským sluncem.

Psal se rok 1973 a bylo to v mém životě jediné léto, kdy jsem se mohla v klidu opalovat. Moje maminka se mnou chodila do Podolí na plavečák a jelikož se opalovala krásně dohněda a já byla ještě u ní v pupíku, opalovala jsem se taky.

Byla to krásná ženská a do Podolí chodívala často. Ať už s tátou, s kámoškama, později se mnou a se ségrou. Mám jednu její letní fotografii, na které je v kraťoučké minisukni, s úsměvem od ucha k uchu, jak líže zmrzlinu z rovného kornoutku (což už dnes asi nikde nemají). I když už je to osm let co odešla, stále mi chybí a asi nikdy chybět nepřestane!

Vzpomínám často, skoro denně dá se říct. Vždycky mi ji něco nebo někdo připomene. Co ta se kvůli mně chudák natrápila. Se ségrou to měla mamča lehčí, Iveta se dobře chovala, skvěle učila, pomáhala doma bez řečí a nelítala ,,po všech čertech." Já byla ten hajzlík, co se nechtěl učit, utíkal od úklidů (což s naší mamkou moc nešlo), nechodil do tanečních (raději jsem chodila na odpolední diskošky do Alfy) a na všechno měl tisíc odpovědí. Vždycky jsem musela mít poslední slovo, i když raději už v pokojíčku, za zavřenými dveřmi, směrem k plyšákům a k panenkám, abych nešla klečet nebo nedostala vařečkou. Máma s tátou si občas stoupli za dveře a poslouchali, jak na ně nadávám. I tak mě milovali a já milovala je.

Zajímavé je, že já i moje sestra máme pořád stejná břicha, i po víc jak 40ti letech :-D Ale i další problémy se mnou měli. Například to, že jsem se narodila jako pihatej zrzek a pár paprsků sluníčka mi pokaždé způsobilo spáleniny i úpal. Tuny krémů, různé kloboučky a tričko na koupání, to všechno jsem potřebovala už od kočárku. Celé léto mě mamka musela mazat, hlídat klobouk na mé hlavě (i ve vodě, protože mokrá hlava nestačila), aby se mnou nemusela trávit noc u lavoru (což se stalo mnohokrát). Byla jsem lajdák, nenamazala jsem se a pokud ano, tak blbě.

V Podolí jsme museli ležet daleko od bazénu, tam kde byl stín stromů a stejně jsem se spálila. Potom jsem chodila i do bazénu v tričku. Na pískovny se vozil kvůli mně slunečník, ovšem do vody jsem si brala bílé bavlněné triko neboť voděodolné krémy ještě nebyly. Snad jen u Sázavy a v Prokopském jezírku to bylo bez problémů, spousta stromů a stín i ve vodě.

Naštěstí tenkrát nebývala taková dlouhá vedra jako v dnešní době, takže se (tímto ,,postižené") děti daly nějak ohlídat. Dnes neuhlídám ani sama sebe. V Itálii by se to dalo pochopit, tam jsem se spálila každoročně, i když jsem se mazala krémem s nejvyšším ochranným faktorem (většinou dětským voděodolným). Třeba taková pláž u Říma má tak tmavý písek, že ho bez bot nepřejdete. Na něm jsem se spálila i s padesátkou plus pod slunečníkem. To byla rudá záře nejen na mé hlavě, ale po celém těle. A ty puchýřky. Auuu. Bolí to jak čert, ale ještě horší je, když vám do toho někdo rýpne. Ještě dnes si pamatuju tu bolest, když mi ve školce, v létě roku 1980, takové puchýřky Jára Hošek (který už také nežije) strhnul na ramenou. Myslím, že můj řev byl slyšet od školky až na náměstíčko.

Puchýřky na ramenou jsem od školky měla ještě několikrát, ale nejen na ramenou. Jednou v Itálii, po každoročním spálení se na nějakém místě, naskákaly mi puchýře podkozní. Né podkožní, ale doslova podkozní. Vždycky jsem totiž na nějaké místečko zapomněla, ať už to byla špatně namazaná záda, nárty ze kterých omyla krém mořská voda (při procházce po pobřeží) nebo krk, když jsem si vyčesala vlasy až v půlce koupání. Ale jeden rok jsem se urputně soustředila na to, abych na nic nezapomněla. Namazala jsem se snad i mezi prsty u nohou. Vnitřní strany rukou a podpaží, to vše jsem po nemilé zkušenosti půl hodiny pečlivě natírala. Pak jsem lehla si na lehátko a zvedla ruce za hlavu. Chyba! Můj horní díl plavek se posunul výš a odkryl přesně ten podkozní ,,žlábek." To co jsem tam měla za dva dny vám nebudu popisovat. Naštěstí sestra mého tehdejšího přítele Francesca byla doktorka, takže mě týden ošetřovala. V Kalábrii byl zase v rodině doktor, bratr Maurizia, takže když jsem omdlela v plážovém baru a všichni si

                                                                                                                                                                        Zajímavé je, že já i moje sestra máme pořád stejná břicha, i po víc jak 40ti letech :-D

mysleli, že jsem přebrala, vysvětlil jim, co je to úžeh. Jižní Italové o tom asi slyšeli prvně. Prostě není léto, abych se někde nespálila. Čím jsem starší, tím jsem rozumnější, takže mě to zaskočí už většinou jen jednou. Pro letošek už to mám snad za sebou, dva dny nemůžu chodit, nohy od kolen dolů jako rudé konve. Nějak jsem si na chalupě u psaní blogu neuvědomila, že už je léto a měla bych se mazat nejen vnitřně, ale i krémem. Jak by řekl doktor Štrosmajer:,,Kdyby blbost nadnášela, tak já tu budu lítat jako holubička." Jak já bych si teď ty nohy ponořila do ledové vody v bazénu. Jenže kde, tady ve Vršovicích.

V Pileticích u tety Marušky a strejdy Vaška

V Pileticích u tety Marušky a strejdy Vaška

Přesně vidím ten hranatej bazén na zahradě naší školky, do kterého jsem se strašně těšila, ale ,,díky" otevřeným puchýřkům mě tam nepustili. V té době jsem tak velký bazén viděla jen v naší školce a mým největším přáním bylo, ponořit se do té světlemodré plachty, kterou držela železná konstrukce. Ponořila jsem se, ale o nějakých deset let později, když ve školce pracovala mamka mojí kamarádky.

Vím kde stál, jak vypadal, i tu úžasnou houpačku (lavičku), kterou miluju dodnes, prolejzačky, tříkolky, koloběžky a oranžové Tatry. Hlubočepská školka byla úžasná, stejně jako škola. Zkuste se taky zasnít a vrátit tam, kde jste se jako děti koupávaly. V tom dnešním vedru je to příjemné osvěžení.

Hlubočepské jezírko

Hlubočepské jezírko

Tehdy se podle mne koupalo všude, kde byla voda. Bazénky, necky, někdy i sudy pod okapem, ale hlavně rybníky, řeky a dokonce i potoky, všude tam jsme se v osmdesátých letech v klidu koupali. Hlubočepský potok nám jako dětem taky vyhovoval. Postavila se tam hráz a šlo si do něj i lehnout. Proč se tam dneska štítíme ponořit i palec u nohy? Jsou ty řeky, rybníky a potoky o tolik více znečištěné? Vždyť tenkrát jsme se koupali v čemkoli, od necek až po náhon.

,,Smočím nohy do náhonu a dál nejdu," prohlásil v Poříčí nad Sázavou Martínek, tehdy třináctiletý syn mé sestřenice (který ve dvaceti letech tragicky zahynul). Nikdy na tuhle větu a na ten ,,jeho náhon" nezapomenu. Slyšela jsem to poprvé a naposledy, ale i v tom náhonu (potůčku) jsme se koupali. Nevadilo to nám, ani našim rodičům. Rybníky bahňáky, kde jsme se báli jenom pijavic, řeka Sázava, kam se chodívalo v teniskách neboť nebyl problém šlápnout na sklo, necky u tety Marušky v Pileticích, v kterých se vystřídalo několik dětí a malej kulatej nafukovací bazének na našem dvoře, do kterého vlezli i dospěláci. To všechno se užívalo plnými doušky a nikdo se nebál infekcí či plísní. Před necky a nafukovací bazének se dal škopek na umytí nohou, z řeky a z rybníka jsme šli rovnou do peřin. Dnes? Možná rozmazlená mořem, možná větší srábotka, nevlezu už ani do rybníka, natož do Sázavy nebo do náhonu. Jediné kde jsem se loni koupala, bylo staré koupaliště v Načeradci (na pohled čisté a bez bláta). Schůdky to má zrezlé, zídky opadané, ale stále se tam lidi koupou.

Načeradec

Načeradec

,,Pokud to má přítok a odtok, nemůže to být špinavé," přemlouvala jsem dvojčata, aby se taky vykoupala. Ale už je to neláká jako splav v Městečku nebo rybník v Potočinách před pětadvaceti lety, kam jsme společně chodívaly. Možná je to i věkem, nepotřebujeme to koupání tolik, jako v dětství. V Itálii jsem měla moře sice daleko, ale velký bazén Simony byl pět minut autem - gratis a celý pro mne. Ani tam mě to nebavilo, raději jsem doma na balkóně psala blogy. Asi už jsem fakt stará, jen si to nechci připustit ;)

Santa Maria degli Angeli (Assisi)

Santa Maria degli Angeli (Assisi)

PS: A co vy, koupete se ještě tam, kde jste se koupávali v dětství? Já už bohužel ne, možná letos skočím do Podolí a na Slávii.

Karla Šimonovská - Slezáková

Rubrika: