Skip to content Skip to navigation

To máme dneska mládež aneb Husákovo dítě mělo jinou výchovu, tak proč to nejde i dnes? (Karla Šimonovská - Slezáková)

Výsledek obrázku pro bad apples30. dubna 2019,  13:29

Kdybych já se tenkrát bavila s rodiči, jako se s nimi baví dnešní děti, tak už vám tenhle blog nepíšu!

,,Kájo ty se máš, že ty děti nemáš." Slyšela jsem za posledních pár let nejednou od svých známých. Nemyslím si že se mám, ale pravdou je, že mám o spoustu starostí méně a dnes už mi to nevadí jako v dobách, kdy měli všichni kolem mne krásná miminka nebo roztomilé pětileté capartíky. Šestnáctiletého rozmazleného puberťáka bych totiž s mojí náturou nejspíš umlátila.

Čím jsem starší a čím víc poslouchám příběhy mých kamarádů a známých, kteří mají dospívající děti, tím častěji ze mne vypadne věta:,,No tak to tě lituju, ještěže ty děti nemám."

Někdy jsou totiž ty jejich story s potomkama fakt silný kafe!

Že u nich najdou cigára a chlast ok, kdo to v mládí nezkusil. Párkrát jsme se pozvraceli a potom se začalo pít s rozvahou. Tráva nás v dospívání naštěstí minula (třeba jí budeme potřebovat na stará kolena), ale mezi dnešní mládeží se rozjela ve velkém. Na každé škole je několik dětí, kteří marihuanu prodávají. Jenže tyhle děti ještě neví, že všeho moc a dlouhodobě opravdu škodí. Čím dál častější je prý šikana učitelů nebo rodinné krádeže (nejde o pár stovek) a dokonce i tvrdé drogy.

Copak to nejde vychovat ty děti tak, jako naši rodiče vychovávali a vychovali nás?Nevím, děti nemám, takže jsem se ptala.

Prý se dnes už děti nebijí, maximálně pohlavek (malej) nebo jedna malá přes prdel, když má dítě ještě plenu. Všechno se jim v dnešní době počítačů názorně ukazuje a vysvětluje. Třeba i to, že koukat v deseti letech na porno není dobré. A já koukala jako blázen, když mi jedna známá řekla, že tohle je u desetiletých dětí běžné. Čemu se vlastně divím, v dnešní době plné mobilů, tabletů a počítačů.

A co v pubertě? Žádné mlácení, žádná domácí vězení, to už se prý taky nedělá, jen stále dokola vysvětlovat, domlouvat (co jsem viděla většinou i prosit), protože přece to naše dítě tu školu dodělat musí.

Nějak tomu nerozumím!O mne by máma zlomila vařečku a táta by mě páskem seřezal jako koně, kdybych do osmnácti nebyla včas doma, mluvila s nimi sprostě nebo nedej Bože ukradla někde nějaké peníze. Na držku bych dostala, v zápětí hned zaracha a nastaly by mi domácí galeje (uklízet, pomáhat tátovi se dřevem a mámě s nákupem).

Ale dneska? Dneska už prý děti nikdo nebije. A taky to tak vypadá!

Co příběhů jsem za poslední léta slyšela, co nešťastnejch matek a otců s Neurolem v kapse nebo s lahví vína (stále po ruce) jsem poznala. Nebudu tu rozepisovat kdo co a jak, protože některé příběhy jsou opravdu smutné a spousta rodičů by se v mém blogu našla, ale řeknu vám, že z mojí třídy dostávali doma na prdel všichni a krom jedné spolužačky, vyrostli jsme v dobré dospěláky. Tak proč to nejde i dnes?

Někdo to, že má doma nevychované dítě, svádí na rozpad manželství. Někdo dokonce na neschopné učitele! Ale většina známých přiznává, že tu výchovu prostě podcenili a tomu svému ,,miminku" dali první poslední, kromě pár facek, které by si mnohokrát zasloužil.

,,To je dneska mládež," říkávaly babky v osmdesátých letech v tramvaji,když je nějaký mladík s walkmanem na uších nepustil sednout. Dneska by to s nima v tom MHD rovnou seklo!

Tuhle jsem nastoupila do tramvaje a partička kluků v zadním vagónu kouřila trávu. O pár zastávek dál přistoupily dvě náctileté holky: ,,Nazdar kluci, sice se neznáme, ale rády si taky zakouříme, když nám dáte čouda." Ti čtyři kluci na sebe mrkli a podali holkám jointa:,, My vám dáme špeka a vy nám potom na oplátku dáte jo?" Tráva už smrděla po celé tramvaji a omladina se rozhodla, že si k tomu pustí ještě nějakej ten rock z mobilního telefonu (z dost výkonného telefonu). Najednou se z noční tramvaje stal noční klub nebo spíš bordel. ,,Když mě pozveš na drink, dám ti co budeš chtít," plazila se malá blondýnka po luxusně oblečeném klukovi a brunetka ukazovala těm ostatním jakési tetování na podbřišku.

,,Mládeži, nechcete to trochu ztlumit a přestat tady kouřit?" Ozve se tak pětasedmdesátiletý elegantně oblečený pán sedící naproti. ,,Drž hubu dědku nebo tě kopnu do prdele a půjdeš pěšky." Osočí se na pána mladík, spíš klučina, tak sedmnáct. ,,Závidíš nám tohle mladý maso co? Tobě už se ani nepostaví." Pokračoval v urážkách.

,,No tak dost," zařvala jsem zezadu rázným hlasem do toho tramvajového bordelu. Mládež se otočila a už už chtěla něco říct, ale já jim ukázala mobil s dodatkem:,, Na příští zastávce si vás vyzvedne policie." Najednou brko letělo z okna, rockový telefon utichl a ze spratků se stali normální cestující.

Od jedné chytré paní profesorky, která pracuje třicet let s dětmi a všichni jí poslouchají(včetně mne i Michala) totiž vím, že dítě potřebuje cítit autoritu, ať je mu pět nebo patnáct.A ta policie mě zachránila už mnohokrát, i když jsem jí nikdy nevolala.

Na zastávce vystřelili někam mezi domy a starý pán se na mne z dálky jen usmál a pokývnul hlavou. Měla jsem dobrý pocit. Takhle by to přeci mělo být. Mladší má mít úctu ke starším! Vždyť jednou, (pokud jako šťastlivec dožije se toho věku) bude sám rád, že je to na tom světě takhle zařízené.

Bylo mi z těch ,,dětí" smutno. Žádná výchova, žádný respekt a krásný náctiletý holky se chovaj jak starý laciný šlapky. Nejhorší byl ten drzej hezounek. Na držku bych mu dala, být jeho mámou, ale u něj to vypadá, že mu každodenně místo pár facek dávají pár tisícovek. Boty měl tak za čtyřku, luxusní bundu a o mobilním telefonu ani nemluvím.

Ale nejen v noční tramvaji vidíte ten rozdíl. Husákovy děti (populační vlna z počátku sedmdesátých let) měly úctu ke starším lidem i k rodičům, ale hlavně respekt z nich. Neměly tolik věcí ani peněz, tudíž si uměly všeho vážit - nejen věcí, ale také lidí.

Byli jsme k tomu prostě vedeni od malička. Co já pamatuju, máma mě hned jednu lípla, pokud jsem okamžitě nevyskočila a nenabídla místo k sezení, když jsem viděla nastupovat starší paní či pána, těhotnou ženu nebo nějakou matku s malým dítětem. A jak nastupoval někdo s kočárkem, hned jsme mu běželi z tramvaje pomoct. Naštěstí jsou v dnešní době ty kočárky lehké a MHD většinou bez schůdků, protože jinak by tam ty mámy s kočárkama stály půl dne, než by jim někdo z mladejch pomohl.

,,Pane Bože poděkuj prosím tam nahoře našim, za to jak mě vychovali, že jsem si všechny ty přezdržky a zlomené vařečky zasloužila. Amen" :)

Karla Šimonovská - Slezáková

Rubrika: