Skip to content Skip to navigation

Praha se osvobodila sama s pomocí Vlasovců (Jan Ziegler)

13. května 2016,  07:20

Je potřeba neustále zdůrazňovat, že Rusové si v našem hlavním městě prakticky nezabojovali.
Klíčový význam pro ukončení bojů mělo jednání České národní rady s německými veliteli a uzavření dohody o příměří.

 

K té došlo 8. května 1945. Toto je datum skutečného osvobození Prahy, které oprávněně slavíme jako Den vítězství. Netajím se tím, že prezident Miloš Zeman není moji krevní skupinou, ale byl to on, kdo na začátku devadesátých let inicioval změnu státního svátku – dne vítězství nad nacismem z 9. na 8. května, tak, jak se slaví ve většině Evropy. A za návrat k historické pravdě mu děkuji.

Jak potvrzuje ve svých pamětech vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, německý vládce Protektorátu Čechy a Morava, státní tajemník Karl Hermann Frank mu při jednáních potvrdil, že Němci jsou připraveni, vzdát se Američanům. Američané přitom už 6. května osvobodili Plzeň a do Prahy mohli klidně dorazit o den později, protože by prakticky nenarazili na odpor. Vinou ruských bolševiků tak zbytečně zemřely stovky lidí!

Je dobré si připomenout klíčovou úlohu Ruské osvobozenecké armády neboli Vlasovců, kteří měli hlavní podíl na úspěchu pražského povstání. Neboť to byli oni, kteří výrazně pomohli Praze v kritický den 7. května. Nebudu se více rozpisovat, materiál historika Pavla Žáčka poskytuje jasné důkazy mého tvrzení.

Mezi hrdiny pražského povstání patřil i strýc bývalého ministra zahraničí František Schwarzenberg, který se za okupace aktivně zapojil do protinacistického odboje. V biografii, kterou o něm napsal Vladimír Škutina, se píše, že převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (dnes hlavní) nádraží. Původně se mu tam v uniformě československého poručíka jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu, major, se chtěl vzdát pouze protějšku stejné hodnosti, a poručík je jak známo šarže nižší. Tak František Schwarzenberg namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady Josef Kotrlý. „Půjdeš tam, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš, jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.

Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května! Tehdy Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a generálem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala a ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.

To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých pamětí Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry… Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím. Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“

Jednotky Rudé armády druhého den ráno svedly pouze drobné půtky se zbytky ustupujícího nepřítele. To, že si rudoarmějci v Praze moc nezabojovali, přiznal i velitel předsunutého odřadu 3. gardové tankové armády Rudé armády generál Ziberov. „Litujeme jen, že jsme v Praze nezastihli velké síly protivníka, abychom zdejšímu lidu ukázali plnou sílu sovětských tanků,“ řekl.

Dohoda o příměří s Němci byla velkým trumfem představitelů pražského povstání, ovšem v Čechách se úspěch neodpouští. Profesor Pražák a jeho druhové upadli v nenávist československých a sovětských komunistů, protože neumožnili vyniknout sovětským jednotkám. Generál Kutlvašr byl dokonce ve vykonstruovaném procesu odsouzen v roce 1949 za velezradu. Takhle se komunisté mstili skutečným hrdinům pražského povstání.

Pod tíhou nezvratných důkazů se tak definitivně zhroutil mýtus o Rudé armádě – osvoboditelce Prahy. Názor, že Praha se s výraznou pomocí Vlasovců osvobodila sama, zastává nyní drtivá většina historiků a je prezentován i v školních učebnicích. Historii se musí chápat z fundované odborné literatury napsané renomovanými autory, a ne z ideologických spisů KSČ nebo pochybných webových stránek.

ZDROJ

Doporučená literatura

Stanislav Kokoška – Praha v květnu 1945, Historie jednoho povstání, Praha 2005

Kolektiv autorů Dějiny Zemí koruny české, díl II., Praha 1992,

Václav Černý – Křik koruny české, Paměti 1938 – 1945, Brno 1992

Vladimír Škutina – Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990

 

Jan Ziegler

Autor článku: 

Komentáře

Obrázek uživatele jany007

Pokud se nemejlím, tak rudoarmějců padlo asi 26, tedy při tom "osvobozování".

Obrázek uživatele hanick

Pochopil jsem Zieglerovu rusofobii a bělogvardějský fanatismus stejně, jak nepřehledná řada dalších, kteří tohoto pisálka s ideovým deficitem obdobným u Tomasze Peszynského, známého fanatického aktivisty rovněž financovaného z podivných zdrojů. Přesto z jeho příspěvku mě zaráží otázka, kterou si musím položit: Proč tedy vůbec Pražané riskovali životy a umírali na barikádách v květnu 1945, když všechno bylo předem dohodnuto a udatní Vlasovci si to s wehrmachtem sami vyřídili? Máme tedy i v tomto případě tradičně "počesku" přepisovat historii a Vlasovce umístit na pomníky (které budou stejně v budoucnu opět zbourány)? Může se pisatel ze svých zdrojů dopátrat faktu, kdo potom v Praze zorganizoval vítání tanků Rudé armády davy jásajících Pražanů s kyticemi šeříků? Byli to šéfové pražského povstání nebo přímo Klement Gottwald z Moskvy či E. Beneš z Londýna nebo nedej Bože sám JVStalin?