Skip to content Skip to navigation

Rusínský Mnichov aneb jak nám Sověti ukradli východ republiky (Jan Ziegler)

Jan Ziegler12. července 2020,  12:09

Stalinův Sovětský svaz se stal jediným státem z protinacistické koalice, který nedodržel slib o poválečné obnově tehdejšího Československa v předmnichovských hranicích.

Před 75 lety 29. června 1945 jsme přišli o Podkarpatskou Rus. Toho dne to stvrdila mezistátní „dohoda“, respektive vnucený diktát Sovětského svazu Československu, loupež našeho nejvýchodnějšího území- Podkarpatské Rusi, později nazývanou Zakarpatská Ukrajina. Ano, byl to rusínský Mnichov, kdy o obyvatelích této oblasti rozhodovali jiní a oni se nesměli k svému osudu vyjádřit.

Rusíni zpočátku vítali Rudou armádu jako osvoboditelku od Maďarů, ale velice brzy ze svého nadšení vystřízlivěli. Sovětští vojáci rabovali, loupili, znásilňovali a také vraždili. Brzy zde začaly typické sovětské komunistické represe vůči nevinným lidem, stačilo, že člověk měl jednu krávu a už byl prohlášen za kulaka. Zatýkání byli představitelé místní inteligence, lékaři, učitelé, právníci a další. Rusín Nikolaj Siněvirskij ve svém deníku vydaném později knižně pod názvem „SMĚRŠ Rok v táboře nepřítele“ to potvrzuje. „Bratrství je bratrství, ale rudoarmějci nás zklamali. Petru Havryljukovi ukradli dva voly. Tahle příhoda byla první výstražný signál...,“ zapsal si 24. října 1944. O pět dnů později byl jeho zápis jasný, „Rudoarmějci pijí, rabují a kradou.“ A v listopadu pak přidal tato slova. „Začíná to, čeho jsem se obával, obyčejní lidí začínají Rusy nenávidět. Nerozlišují mezi bolševiky a zloději, vrahy a dalšími delikventy, jejichž počínání bije do očí a celou vinu svalují na Rusy.“

V knize je rovněž pěkný záznam o Siněvirského setkání s kamarádem Feďou, který se stal poručíkem v 1. čs. armádním sboru. Mladý důstojník mu vyprávěl o tom, jak v listopadu 1939 utekl z Podkarpatské Rusi okupovanou Maďarskem do Sovětského svazu, kde chtěl začít nový a lepší život. Tam jej však NKVD zatkla, křivě obvinila a nechala uvěznit jako špiona. Nevinný člověk tak strávil několik let v krutých podmínkách sibiřských gulagů. A takto sovětskou komunistickou mocí perzekvovaných Rusínů byly stovky možná i tisíce.

Sověti hned po příchodu na Podkarpatskou Rus porušili dohodu s čs. vládou, podle které měly být na osvobozeném území ustaveny československé orgány. Naše londýnská vláda tam sice vyslala své zástupce v čele s ministrem Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským, ale těm sověty dosazené úřady bránily v činnosti.

Velká Británie a Francie jsou právem kritizovány za to, že připustily Mnichovskou dohodu, která nám sebrala Sudety. Jestliže jim tedy vytýkáme toto selhání, kdy naše území přidělily bez našeho souhlasu cizím státům, pak musíme ještě tvrději odsoudit Sovětský svaz, který východní část naši země uloupil sám, a tudíž nedodržel slib, že garantuje obnovení čs. republiky v předmnichovských hranicích.

Na přelomu října a listopadu 1944 se na Podkarpatské Rusi konaly „volby“ do nově ustavovaných národních výborů. O skutečných volbách však nemůže být vůbec řeč. Lidé byli v atmosféře strachu a perzekucí a za dozoru uniformovaných příslušníků NKVD nuceni házet do volebních uren vytištěné seznamy poslanců bez možnosti výběru. Ti byli předem na kandidátky dosazeni komunistickou stranou a nikdo jiný nesměl kandidovat.

Zhruba o 14 dnů později se konala „veřejná lidová shromáždění“, na nichž zúčastnění jednomyslně odhlasovali připojení k Sovětskému svazu. Není třeba dodávat, že se nejednalo o svobodnou vůli účastníků těchto akcí, ale o jednání pod brutálním nátlakem, kdy těm, kteří by byli proti, hrozilo zatčení, mučení a věznění.

V prosinci pak sovětské orgány za použití násilí vypověděly představitele československé vlády ze země. Ministr Němec se sice mohl v lednu 1945 nakrátko vrátit, ale už jenom jako trpěná osoba bez jakýchkoliv pravomocí.

V listopadu pětačtyřicátého roku byla pak osud Podkarpatské Rusi definitivně zpečetěn, když Prozatímní Národní shromáždění Československé republiky pod sovětským nátlakem odhlasovalo její připojení k SSSR.

Je pravdou, že československý prezident Edvard Beneš už dříve několikrát nabízel sovětským představitelům předání Podkarpatské Rusi, a poprvé tuto myšlenku vyslovil už v srpnu 1939 před sovětským velvyslancem ve Velké Británii Ivanem Majskim v Londýně. Nicméně on nebyl kompetentní k tomu, aby rozhodoval o změnách československých hranic. To mohl udělat jedině parlament.

Jan Ziegler

Autor článku: