Skip to content Skip to navigation

O sousedech z osmdesátých let aneb předvánoční rozjímání (Karla Slezáková)

Karla Slezáková9. prosince 2015,  05:23

Adventní čas je v plném proudu, z bytů se line vůně vanilkových rohlíčků, v oknech blikají světýlka, obchodní centra praskají ve švech.

Mám ráda tohle období, vrací mě do dětství. Do těch dob, kdy se z Barrandova jezdilo na sáních

Každý rok v tomto čase, zmocní se mě předvánoční rozjímání, které zahrne vzpomínkami nejen mojí mysl, ale hlavně srdce. Sedím v houpacím křesle, koukám do barevných světýlek na stromečku (jak jsem již psala v předchozím blogu, v Itálii se vánoční stromeček rozsvěcí už na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie) a vzpomínám. 

A jelikož jsem nedávno chtěla psát o sousedech z našeho domu, ale nějak mi to sklouzlo k babkám, vracím se tedy dnes, k sousedským vztahům z let osmdesátých. A jak jinak, než s vánoční náladou.

V té době, když já jsem byla malá holka, jezdívalo se v zimě z Barrandova na sáních. Tenkrát ještě nestálo na Barrandově sídliště. byla tam jen vilová čtvrť a filmové ateliéry, kde pracoval můj táta. Když přes den dost nasněžilo, přijel domů táta na sáních, které si vypůjčil v rekvizitárně. Druhý den ráno si je hodil na záda a jako krosnu, nesl je zpátky do práce. Pokud šel někdo z Barrandova do Hlubočep nakupovat, vzal si také sáně. Dolů se svezl a nahoru si vyvezl nákup. 

I já brávala naše dlouhé dřevěné sáně, když jsem chodívala s tátou do ateliérů. Dolů jsme frčeli tak rychle, že jsem měla vždy tvářičky jako Marfuška z Mrazíka. To byla tenkrát nádhera, když silnice byla bílá, protože po ní projelo jen pár aut a občas jeden autobus. I do školy jsme si příležitostně brávali malé sáňky nebo boby. Když byla poslední vyučovací hodina tělocvik, šlo se sáňkovat. A hned po vyučování hurá na kopec, kterých bylo v Hlubočepích všude dost. Dnes tam najdete místo kopců silnice, domy nebo křoviska. Už ani na ten kopec za hřbitovem nikdo nechodí. Buď je málo sněhu nebo dětí co chtějí sáňkovat. Kdo ví.

,,Kájo, Kájo," volal Mirek na dvoře. Než jsem stihla dojít k oknu, přistála mi na parapetu sněhová koule. ,,Au, seš blbej nebo navedenej," rozčílila jsem se, když mi po otevření okna prošustila další sněhová koule kolem ucha. ,,Teď si to pojď do kuchyně posbírat blbečku."  

,,Dělej Kájo, ber oteplováky a jdem bobovat do Žlutky." Na kopci ve Žlutce bylo vždycky plno dětí a pod kopcem na smeťáku plno rozbitých bobů i pekáčů. Občas to někdo neubrzdil a sjel až na smeťák, občas jsme tam někoho strčili.

Mirek byl můj spolužák a syn sousedů, s nimiž naši nejvíc kamarádili. Často jsem k nim chodívala a v čase vánočním, obdivovala jejich obrovský stromeček, který dosahoval až ke stropu a zabral jim celý obývací pokoj. Tak velký vánoční stromeček nikdo jiný v baráku neměl.

I vedle u Javůrků býval krásný vánoční strom, jehož světýlka se odrážela v balkonových dveřích (jediných v našem domě). Jak by taky ne, vždyť i oni měli dvě malé děti, tak vánoční stromek nemohl chybět.

Další ze sousedů byl pan Poláček. Pán v letech našich rodičů, který žil sám, děti neměl, takže jsem u něj doma nikdy nebyla, stejně tak jako u pana Kaška a paní Nedvědové, kteří bydleli v pravém křídle našeho domu. Zato k Brandejským jsem chodívala ráda, ač jejich dcery byly o dost starší než já. Na cukroví a čaj mě paní Brandejská zvala často. Možná jsem jí byla sympatická, neboť i ona měla zrzavé vlasy. Jaký mívali vánoční stromeček, to už si nepamatuju, ale na knihovnu, která byla podél dvou stěn až ke stropu, na tu nezapomenu nikdy. 

Vedle Brandejských bydlely moje kamarádky Monika a Denisa. Jejich byt byl velikostně přesně stejný jako ten náš. Oba byty byly nad podloubím, spojené střední zdí, kterou jsme s holkama používaly jako telefon. Stačilo zabouchat a přiložit ucho. ,,Denisooo, berem boby, mončičáky a jdem do parku." Křičela jsem do zdi. ,,Jasně, za deset minut na dvoře." Odpověděla mi Denisa a já hned začala oblékat mého mončičáka do svetru, aby mi venku nenastydl. V jejich bytě jsem byla tak často, že si ho pamatuji do detailu.

Nesmím zapomenout ani na rodinu, ve které měli tři malé kluky, Robina, Petra a Davida. Jejich vroubkované punčocháčky visely venku na šňůře, jak v létě, tak v zimě. A když pěkně mrzlo, to se to z nich panečku modelovalo. Ještě teď se usmívám, když si vzpomenu na ty zohýbané punčocháče a trička. 

Měla jsem štěstí, že v našem domě bylo tolik dětí a fajn dospěláků. Na dvoře jsme všichni stavěli sněhuláky, někdo donesl mrkev, někdo uhlí ze sklepa a nějaký ten starý hrnec na hlavu sněhuláka se taky vždycky našel. Když hodně nasněžilo, postavili nám tátové z odhrabaného sněhu kopec a udělali na něm klouzačku. Občas jsme večer všichni vzali sáně a procházkou došli na Výšinku nebo na políčko. Tam jsme pak celé rodiny pořádali ,,jízdu králů." Nevím kdo se tenkrát víc bavil, jestli my děti nebo rodiče. Když zamrzla nějaká větší louže v okolí, chodívali jsme se tam klouzat, stejně jako na potok - to už bez rodičů. 

Zrovna dnes, když byl tady v Itálii ten svátek, pustila jsem si pohádky a filmy z osmdesátých let a začala jsem péct. Já vím, na pečení vánočního cukroví je trochu pozdě, ale já měla teď práci s mým prvním ,,dítětem." A to bylo důležitější než pečení. Italové budou asi překvapeni, že letos prvně nedostanou talířek s českým cukrovím (každý rok jsem napekla kolem třiceti kilo a rozdala to), ale snad pochopí.

A tak jsem si dnes u filmu: S tebou mě baví svět vzpomněla, jak to bývalo krásné a fajn i u nás v Hlubočepích. Fůra čistého sněhu, ve kterém jsme se nejen váleli a dělali andělíčky, ale také jsme ho jedli, rampouchy, které jsme lízali místo lízátek a nevadil nám zmrzlý nos, ruce ani rudé tváře. Díky tomu bílému nadělení a díky našim rodičům, měli jsme každou zimu úsměv od ucha k uchu.

Karla Slezáková

Rubrika: 
Autor článku: 


Pojištění.cz - Nejširší nabídka online pojištění v ČR!
Srovnejte si nabídky pojišťoven a sjednejte si nejvýhodnější pojištění ONLINE.