Skip to content Skip to navigation

Vděk aneb Zítra je den D (Karla Šimonovská - Slezáková)

Výsledek obrázku pro dvě sklenky vína19. května 2019,  11:19

Jednadvacáté století, všeho všude víc než dost, ale vděku málo.

Proč kolem sebe furt slyším věčně nespokojené známé? Ten by chtěl to a ten zas ono.

Známý má skvělou přítelkyni, zdravé děti, byt, ale stěžuje si, že dělá práci která ho nebaví a ta co by ho bavila, ta zas není dobře finančně ohodnocena. Přitom by mu ty peníze z fajn práce na normální život stačily (člověk nemusí jezdit na jachtu do Karibiku, aby měl hezkou dovolenou a dopřávat dospělým dětem všechno co chtějí).

Známá má zdravé a milující děti i rodiče, práci co ji baví a je dobře finančně ohodnocena, ale stěžuje si, že každý má přítele a ona ne. Tady by určitě stačilo začít o sebe víc pečovat.

Kamarád má skvěle placenou práci, která ho naplňuje a dovolí mu koupit si prakticky cokoli, ale neměl několik let partnerku, a tak pro něj bylo vždycky všechno špatně a každý z nás idiot. Možná, kdyby začal vidět na lidech to dobré a nehledal to špatné ... snad se poučil a s novou partnerkou mu to vydrží, jinak s ním nevydržíme my.

A takhle bych mohla pokračovat.

Nejhorší jsou ti, které pálí dobré bydlo, kteří mají zdraví, skvělou rodinu a stejně si dennodenně na něco a na někoho stěžují. Pro takové lidi je slovo vděk a pokora neznámým pojmem a takový člověk většinou nakonec zůstává sám, protože v jeho blízkosti už nechtějí být ani kamarádi natož rodina.

Pravým opakem jsou moji kamarádi, kteří mají v pětatřiceti letech závažné zdravotní problémy nebo jejich děti nějaký handicap (někdy ještě hůř, jsou nemocní oni i jejich děti). A přesto jsou vděční, chodí s úsměvem na tváři, váží si všech maličkostí, nekritizujou a nepomlouvají, i když o to nejcennější - zdraví - musí denně bojovat.

Ve středním věku už by měl přece každý vědět, že opravdu důležité je hlavně zdraví a hned po něm láska. Nemusí to být láska k partnerovi, ale jakákoliv láska (k dítěti, k rodičům, ke zvířeti). Člověk totiž potřebuje lásku dostávat, ale také dávat. A hlavně být za to vděčný.

V dnešní době si můžeme koupit cokoli co nás napadne k jídlu, skříně jsou plné oblečení i jiných věcí, dětské pokojíčky přeplněné hračkami, obchody máme na každém rohu, můžeme jezdit na dovolené k moři i do hor, domácí práce nám usnadňují přístroje a skoro každá rodina má auto. Máme prostě a jednoduše lehký a ,,barevný" život, oproti předchozím generacím a stejně si toho nevážíme, stejně nám furt něco schází.

Když je člověk spokojený s tím co má a je za to vděčný, přijde k němu časem i to, co by si přál. Pokud si ovšem nepřejeme nesmyslné. Odkud to vím? Čtu, poslouchám, vnímám životy a příběhy kamarádů i známých, ale hlavně ten svůj.

Každý by měl vědět, co si zaslouží, co si může a nemůže přát.

Tak třeba já: nikdy jsem nebyla velkej dříč (jako někteří kamarádi, co pracují od nevidím do nevidím), ale nikdy jsem si ani nepřála být hodně bohatá. Vždycky jsem říkala, že bych se nechtěla dřít celé dny od pondělí do soboty, abych pak mohla jet na drahou dovolenou nebo si koupit nové auto. To budu raději pracovat osm hodin denně, zbytek dne si prožiju tak, jak chci já a o dovolené pojedu klidně ,,jenom" na chalupu. Samosebou jsou výjimky - lidé pro které je jejich práce koníčkem nebo lidé, kteří musí pracovat od nevidím do nevidím, aby uživili rodinu.

,,Já bych nechtěla vyhrát první v loterii, protože peníze kazí lidi," říkala jsem vždy, když se mě někdo zeptal, co bych si za ty peníze koupila. Podle mne moc peněz kazí charakter. Nemyslím tím jenom to, že člověk pak přestane být vděčný za obyčejně krásné věci, ale i to, že pokud nemusíte pracovat a můžete si koupit všechno, nemáte se z čeho radovat. Alespoň tak to mám já. Když jsem měla v Itálii skříně plné značkového oblečení, dobré auto, nejnovější mobilní telefon a několikrát týdně jsme chodili do drahých restaurací na kvalitních jídlo, začala jsem se nudit - přestávalo mě to bavit. A mne nuda ubíjí (už od mládí). Byla jsem sice vděčná za to co mám a jak se mám, nestěžovala jsem si, ale neměla jsem tu obyčejnou radost z každodenních maličkostí a z užitečnosti. Bylo mi tak nějak teskno. Hledala jsem seberealizaci a až na pečení vánočního cukroví pro půlku Assisi a občasný porod či operaci na veterinární klinice jsem k seberealizaci nenacházela nic.

Pak jsem začala psát (díky pár dobrým lidem, kterým budu vždycky vděčná za jejich rady) vzpomínkové blogy, což mě naplňovalo a vaše úžasné komentáře mě zase nakoply do života. Každý blog a hlavně skoro všechny komentáře pod ním byly jako pohlazení, jako sladký dortík, jako dárek na který jsem se vždycky po publikování blogu s netrpělivostí, ale také trochu se strachem a velkou pokorou těšila. Pro ty kteří nevědí, tak blogy se píší úplně zdarma, jedinou odměnou je pozitivní komentář a karma. K mému štěstí a radosti, získala jsem si spoustu vlídných čtenářů, za což jsem nesmírně vděčná. I když už je to skoro pět let co píšu na iDNES, i když jsem dostala ocenění v soutěži Bloger roku - Skokan roku 2015 a letošní rok jste mě v této soutěži umístili na třetí místo v kategorii Blogerka roku 2018 (čemuž jsem ani nevěřila, protože dostat se na třetí ženské místo v pětitisícové skupině blogerů, to je opravdu ůspěch), i tak jsem s publikací každého mého článku jako na trní. Pokaždé je to pro mne pak pocit očekávání, nervozity, pokory a radosti zároveň a nakonec vděku.

Já jsem vlastně vděčná dennodenně. A krom velkých vděků, bývají to i maličkosti. Třeba když je venku zima a já pracuji ve vyhřáté kanceláři, za vaše milé komentáře u mých blogů a postů na Facebooku, za dobrou ranní kávu s koláčem, a když mi Michal jen tak řekne, že mi děkuje za všechno co pro něj dělám (v tu chvilku jsme vděčni oba a je mezi námi neuvěřitelně silná energie).

Zkuste si každý večer napsat pár věcí, za které jste ten den vděční. Uvidíte, že se budete cítit spokojenější a váš život bude hned hezčí.

Zítra je den D, den velkého: Děkuji Vám moji zlatí čtenáři!!! Zítra dostanu diplom, drobný dárek, dvě sklenky vína, drůbeží řízek a dort. A jak mě znáte, dám si toho za dva ;)

DÍKY VÁM!!!

Karla Šimonovská - Slezáková

Rubrika: