Skip to content Skip to navigation

Nejspíš už asi většina z vás neví, co to je, či bylo, ta černá hodinka. Byl to čas mezi chvílí, kdy začalo zapadat slunce, a chvílí, kdy už byla tma. Čas, kdy se nerozsvěcelo. Kdy na práci už nebylo vidět a svítit bylo škoda, protože ještě trochu vidět bylo. Čas, který lidé měli jen pro sebe.

Vzpomínám na krásné chvíle, kdy jsem jako osmiletý kluk seděl s dědečkem na zápraží vesnického stavení, ve kterém jsem se narodil. Dědeček hrál na harmoniku a zpíval (a já mu neuměle přizvukoval), nebo vypravoval o své dlouhé legionářské anabázi. O strastiplné cestě na východ, o tom, jak válka skončila a oni vysedávali ve Vladivostoku na kládách v přístavu a vyhlíželi svoji loď, jak jeho kamarádovi v Bombaji při koupání v moři ukousl źralok nohu. Moc mi toho v paměti nezůstalo, ale ten krásný pocit, nádherné večerní chvíle s někým, kdo mě měl rád a já jeho, ty zůstávají na celý život.

Dnes nám média stále něco hrají, zpívají, vypravují. Páté přes deváté. Je toho zbytečně mnoho a někdy to nedává žádný smysl. A tuhle krásnou černou hodinku nám ukradla. Sedíme před obrazovkou a nevnímáme, že někdo blízký sedí vedle nás, a třeba by si chtěl povídat. Nezpíváme lidové písničky, protože nám stále někdo vnucuje ty jeho, stále nové a nové, protože za ně dostane dobře zaplaceno. Žijeme své životy a často ani naši blízcí o nich nic nevědí, protože si vše, co jsme prožili necháváme pro sebe.

Je jiná doba, řeknete. Ano. Je jiná doba. Je ale lepší? Neobětovali jsme něco, co bylo důležité? 


Komentáře

To nám ale neukradla média, ukradli jsme si sami.

Nic nám přeci nebrání si zhasnout, vše vypnout a vyprávět si.

Je to v nás.

o mně ne. Já umím televizi vypnout :)

Obrázek uživatele helena-kr

já jsem ji už před 10 lety vyhodila a nesmí mi do domu